„Lidi potřebují válku každých 20 let. Aby si naučili
vážit základních věcí“ prohlašuje jeden můj známý při pohledu na stále
nespokojené spoluobčany s plnými nákupními vozíky v obchodě. „To
jediné, co nám opravdu chybí, je, že už dlouho žádná válka nebyla...“
„Dej pokoj s válkou..." byla moje obvyklá reakce „Buď rád, že není..." „Já jsem rád, ale oni ne..."
Při čtení tisku k výročí 17. listopadu a zejména doprovodné statistiky, ve které přes polovina občanů vyjádřila nespokojenost s polistopadovou svobodou, mi zmrzl úsměv na tváři a přeběhl mráz po zádech.
I přes tzv. „krizi" (správnější by byl termín recese) jsme nejbohatší v dějinách této země. Máme auta, mobily, televize, neznáme zimu ani hlad. Nikdy jsme neměli více. A přesto jsme nespokojení.
Jsme nejvolnější v možnosti pohybu v lidských dějinách. Jako ptáci. Nikdy jsme neměli více volnosti. Ještě dnes můžeme sednout do vlaku či auta a jet na druhý konec Evropy, jak se nám zlíbí. Nemusíme se nikoho ptát nebo něco vysvětlovat. Dokonce díky členství v EU nepotřebujeme po celém kontinentě ani víza. A nejen cestovat, můžeme si v Evropě vybrat i jakékoliv místo k žití, přestěhovat se, pracovat tam, užívat všech výhod jako domácí a zase se sebrat a jet jinam. Cokoliv, co se nám zamane. A přesto jsme nespokojeni.
Jsme nejsvobodnější v lidských dějinách. Můžeme svobodně volit koho chceme nebo si sami založit i sebeobskurnější stranu. Můžeme klidně hned vzít transparent a jít demonstrovat na náměstí. Nic se nám nestane. Můžeme praktikovat jakékoliv náboženství či výstřední duchovní směr nebo vyznávat tvrdý ateismus a s úspěchem volit komunisty. Můžeme nadávat na politiky, bohaté, chudé, na manželku i tchyni, můžeme podnikat, studovat, nedělat nic. Můžeme všechno. Nikdy v dějinách jsme neměli větší svobodu. A přitom jsme nespokojení. Mudrujeme o „nové totalitě", podepisujeme „Několik vět 2009", pláčeme, že „ideály 17. listopadu nebyly naplněny"...
Válka má jeden pozitivní aspekt - poválečné období. Lidé s pokorou budují zničenou zemi. S děsem z prožitých hrůz umí ocenit obyčejné lidské dobro, které jim všední den nabízí. Umí se radovat i z malých věcí, protože utrpení jim dá střízlivou míru, kdežto rozežranost žádnou míru nezná. Toto trvá tak dlouho, dokud na prožité zlo nezapomenou. Protože v ten samý okamžik přestanou vnímat i to dobré, které je obklopuje. A jsou nuceni vše opakovat.
Bez dlouhého filosofování - při sledování reakcí k výročí konce komunismu mi běhá mráz po zádech při pomyšlení, za jak rekordně krátkou dobu jsme zapomněli, co to znamená mít se zle.
A k jakým budoucím hrůzám se to sami odsuzujeme, abychom je znovu a znovu prožívali.
Dokud si je konečně nezapamatujeme. Dokud nám nedají konečně měřítko, kterým změříme, jak dobře se vlastně máme...
