Bohatství

Kde na to berou...? Mladý hejsek - vykladač zboží v obchodě - přijede v nové Alfě za půl milionu. Pokladní si bere na šichtu to nejhorší - Diesel-jeansy a tričko z Marlboro Store... večer z přítmí lokálu tušíte nenápadnou iniciálu Valentina nebo rovnou Versaceho.  Dělníci z fabriky se bratří se zedníky v baru, 2x denně, 7 dní v týdnu, pěstěný lehký až střední stupeň alkoholismu je přijde  na třetinu platu.

Přitom berou stejně nebo méně, než já, pro kterého to znamená v součtu stále ještě luxus... Kde na to berou?

Strategie blahobytu jsou různé. Například...

Bedna od marmelády

Tato strategie okázalé slupky byla známa i za komunismu, vzpomínám na některé frýdecké Cikány, kteří chodili po městě v drahých kožiších, ověšeni zlatem, ale jejich byt byl jen dírou, často bez nábytku, takže seděli doslova na pověstné bedně od marmelády. Zkrátka - pokud i mizivou ekonomickou sílu soustředíte do jednoho bodu, luxus si můžete dovolit. Jedenkrát...

Jen tak žít...

Další varianta na vzestupu se týká bezdětných či rozvedených "singles" bez závazků. Reptají sice, že jsou sami na placení nájmu minibytu a že obchody neprodávají monoporce. Ale tím nevýhody končí. Nemají koho živit, jsou jedinými spotřebiteli celého svého příjmu  a pokud i ten jediný výdaj vyřeší bydlením u matky či  spolužitím s vydělávající přítelkyní - je těžké neutrácet za „kvalitní věci"...

A nakonec... generační předávání

Trvalo mi několik let, než jsem toto tajemství - tady v Itálii - rozlouskl. Mladí hejskové zde neberou více, než např. administrativa v Praze. Přesto si žijí na vyšší noze, protože nezačínali do píky. Bydlení a první auto dostali od rodičů. Protože je zde mohutná střední vrstva různých živnostníků a podnikatelů, tak po pár letech i kus fabriky či rodinné živnosti. Tak ve třiceti začínají tam, kam se moderní bezzemek dopracuje s trochou štěstí na konci života.

Rodinné bohatství je jako pyramida - první vrstva kamenů při zemi má největší plochu. Lopotíte se s ní nejdelší čas. První bydlení, první auto, první dovolená. Spoření, půjčky, hypotéky. Mnoho z nás se za celý život nedostane dál. Druhá vrstva jde už o chlup rychleji. Druhé auto pro manželku, chata v horách. Karbonové kolo, dovolená v Thajsku. Třetí vrstva zase o kousek menší. Investiční byt k nájmu. První akcie, obligace nebo půlka kamarádovy dílny. U dalších a dalších vrstev se z otrocké lopoty stále více stává hra. Přináší starosti a rizika, ale taky vášeň a uspokojení... proto neznám nikoho, kdo by se jí dobrovolně zřekl...

Ztracená generace

Bohatství země se skládá z milionů rodinných pyramid. Generace za generací vrství jedno patro na druhé. Čím jsou vyšší, tím je bohatší celý národ. U nás komunismus tyto staleté stavby generačního úsilí rozmetal na padrť během okamžiku. Znárodnění, měna, kolektivizace, platová nivelizace seřízly osobní pyramidy na základovou desku a vytvořily tak generaci zoufalců, kteří aktivní život prožili v socialismu bez reálné možnosti shromáždit majetek na stáří a nyní jsou penzisty, odkázáni pouze na minimální státní důchod. A v papučích před televizí z povzdálí sledují, jaké teď svobodná společnost nabízí možnosti. Ne jim. Jejich dětem částečně - začínají totiž od píky, od první vrstvy. Dvacet let od revoluce je v tomto snažení pořád krátká doba - je to jen jedna generace. K dalším patrům vede ještě dlouhá cesta...

Jistě, někdo zbohatne za pár let. Má mimořádné schopnosti nebo mimořádné štěstí. Anebo obojí. Z těch prvních se pak zaslouženě stávají vůdci, z těch druhých pak smetánka. Řeč se ovšem vede o produktivní občanské mase, tolik zmiňované střední třídě, která je ve vyspělých ekonomikách nejpočetnějším a proto hlavním stavebním kamenem společnosti. Není ničím mimořádná. Je průměrně schopná a průměrně pracovitá. Majetek v řádu milionů Euro vybudovala generačním předáváním.

---

Také přemýšlím nad tím, co odkáži svým dětem. Nějaký byt. Dům. Cenné papíry, které snad v budoucnu budou mít cenu zlata. Nebo cenu papíru, na kterém jsou vytištěny. Nějaké duchovní poselství, které budou přijímat se stejným respektem, jako jsem přijímal já moudra rodičů, nabytých za reálného socialismu. Lásku, kterou vezmou možná jako tíživou příchylnost důchodce, bojícího se samoty a přehlížení...

Co jim dám?

Vstanu od počítače, na kterém pořád mastím tyto blogy a jiné hovadiny, a půjdu s nimi ven. Nebudu nejlepší otec pod sluncem, na to jsem nepřekonatelně hloupý, lenivý a neschopný. Půjdeme nejspíš obvyklou trasu, do kopce na Castrazzan, o něčem si budeme povídat. Budu zas křičet, ať neskáčou pod auta a zahodí ty kameny.

Ale nějaký vztah to bude. Jejich rostoucí mozky to natáhnou do podvědomí a za dvacet, třicet let - až budou nevědomky kopírovat role svých rodičů -  se budou snad chovat podobně ke svým dětem. Nezavřou se k obrazovkám (nebo do jiných světů), ale vezmou je ven. Budou spolu, budou jim cosi dávat. Zvyk dávat.

Když budou mít na rozdávání domy a fabriky, budou to domy a fabriky. Když přijdou na něco lepšího, bude to něco lepšího. Kdo ví. Třeba to bude opravdu nějaké duchovní moudro, které budou moci pochopit a upotřebit za aktivního života a ne až nad hrobem, jak to obvykle bývá.

Pokud od mne přijmou - pěkně zamlada - zvyk dávat, nepřeruším ten řetězec předávání bohatství z jedné generace na druhou, dávání, které může mít tolik forem a podob. Každý k tomu může něco přihodit. Další vrstvu veliké pyramidy. Nějaký ten barák. Nějaké to moudro. Nebo něco lepšího. Na co za celý život přijde...