Asadova strategie vychází, donutí Obamu ke spolupráci.

Bašár Asad se od počátku občanské války ve své zemi stavěl do role bojovníka proti islámskému radikalismu, A to i v její počáteční fázi, kdy opozice nebyla radikalizovaná a už vůbec ne islamisticky fundamentalistická. Jeho první strategie však nenesla úspěch - Západ jeho rétorice (oprávněně) neuvěřil a země sunnitského islámu zatím vyzbrojily opozici natolik, že to vypadalo na neřešitelný vojenský pat. 

Asadova druhá strategie vychází z principu "zdám-li se vám špatný, ukážu vám tedy tu nejhorší noční můru, v jejiž světle budu vypadat jako světec..." Jeho jednotky se poslední rok soustředili jen na defenzivu, opevňování pozic, pokud vůbec bojovaly, pak relativně s umírněnými jednotkami, ISIL však nechávaly víceméně na pokoji, aby se mohlo soustředit na rozvinutí své moci oproti jiným opozičním skupinám a zejména na expanzi do Iráku. Asadova vláda ISIL podporovala i finančně koupí ropy z jimi ukořistěných naftových polí.

Je to krutá a syrová strategie, ale v zoufalé situaci, ve které Asadův režim byl, je pochopitelná. Je lépe si dobrovolně useknout prst, hrozí li ztráta celé ruky. Do jaké míry pomohl Asad IS "stvořit", je věcí diskuse. Do jaké míry odpovídá jeho "dílo" počátečním představám a do jaké se mu vymyká z rukou je věcí diskuze rovněž. V hrubých obrysech je však tato strategie zřejmá. A syrově účinná. Ve stínu Islámského státu je Asad náhle docela přijatelný, dokonce natolik užitečným a nezbytným prvkem, že si může začít klást rostoucí požadavky a počítat dokonce ze strany Západu s jistou podporou svého režimu. Vypuštěním démona ISIL z láhve donutí Obamu nejen ke spolupráci, ale i k jisté ochraně. Kdo by to byl před rokem řekl... to se jistě tomuto orientálnímu diktátorovi nedá upřít.

Odvozovat však z toho, že Asadův režim je nyní lepší než před třemi lety, je stejně úsměvné jako řeči českých národoveckých skupin, že Asad zaručoval v Sýrii nějakou stabilitu a Západ má co chtěl za to, že jej nepodporoval hned od počátku.

Asad v době počínající občanské války již nereprezentoval nic, ze všeho nejméně stabilitu. Jeho moc se rozplývala pod spontánními občanskými protesty, které zplavily velkou část země. Tehdy měl možnost s ještě realtivně umírněnými šíítskými skupinami vyjednávat a dohodnout jisté rozdělení  moci za současného zachování celistvosti a státnosti své země. Asad zvolil nejbrutálnější silové řešení, které je dlouhodobě stejně nestabilní a krvavé, jako současný anarchický stav.

Podporovat Asada, před třemi lety či dnes, je asi jako vpálit si kulku do pravé nohy. To může mít logiku jen tehdy, pokud je druhou alternativou kulka do žaludku.