Nedělní procházka prosluněným Brnem oděným do barevného podzimního kabátku je velká romantika. Až do té doby, než vás přes nos bouchne vůně pečeného masa a nedej bože i domácích knedlíků vycházející z nad vámi pootevřeného okna. Jakmile se vám podaří uniknout do bezpečné vzdálenosti od identifikovaného epicentra smyslového zemětřesení, přijde nová rána. A za ní další. A další, a další...a najednou jsou otevřená všechna okna, kam jen dohlédnete, přičemž vám nezbývá, než se uchýlit do bezpečí nejbližšího supermarketu, lapnout nákupní koš a v záchvatu vášně do něj naházet cokoli, co se dle vašeho úsudku pokusí alespoň vzdáleně vykompenzovat vůni či chuť domácí sekané s máslovými bramborami, nadívaného kuřete s trochu mazlavou rýží, anebo babiččin česnekových kotlet ve smetaně. V tu chvíli, kdy máte v peněžence třicet korun, v košíku pět rohlíků a přemýšlíte, zda koupit šestý, si zkrátka nechcete připustit, že by vás mohlo potkat ještě něco horšího. Mě ale potkalo.
Jak jsem tak s prázdným košíkem projížděla okolo plných regálů a dumala nad počtem rohlíků, neuniklo mé pozornosti jisté individum kopírující téměř každý můj pohyb a silně mi připomínající ony existence posedávající (nejen) po večerech na brněnském hlavním nádraží ve společnosti krabice nejlevnějšího čúča a žloutenky. Jakkoli nemám, díky třem rokům stráveným na koleji ve společnosti slovenských studentů a roku na studentském bytě ve společnosti pětice mladíků z Uherského Hradiště, problémy se soustředěním ani v maximálně rozptýleníplném prostředí, čtvrthodinová studie mého chování onou osobou mi pomalu ale jistě začínala vytěsňovat myšlenky na jídlo. Odhodlala jsem se k zoufalému činu – jala jsem se ve vysokém tempu prokličkovat celý supermarket skrze existující i neexistující uličky, abych zjistila, zda si neobvyklou pozornost oné existence pouze (ne)namlouvám.
Byl stále za mnou. A dělal, že vybírá polívky. A čokoládové lupínky a sterilovanou kukuřici a taky červené víno. Člen security týmu.
„Pardon, nezlobte se, zdá se Vám, že kradu, když mě bez přestání sledujete už čtvrt hodiny a je Vám jedno, co dělá dalších pět set zákazníků?“ rupla mi málem žilka v hlavě.
„Jo. Chováte se divně,“ rupla mi málem druhá. A hned i třetí.
„Aha, a kam myslíte, že kradu, když tu nemám ani tašku a na sobě jen gatě a triko?“ sípala jsem s brunátným obličejem.
„Až se přestanete chovat divně, přestanu vás sledovat,“ debata skončila.
Vrazila jsem mu všech pět rohlíků do náruče, vrátila prázdný koš a nechala si zavolat vedoucího směny. A celou cestu domů jsem s prázdným žaludkem místo nad chutí pečené kachny se zelím přemýšlela nad tím, kde se nacházejí meze divnosti.
Dobrý den. Jmenuji se Barbora. A chovám se divně.
