50 odstínů šedi lidské důstojnosti

Jsem absolventka magisterského oboru na prestižní univerzitě, další titul čeká za dveřmi. Životopis mám plný nesplněných snů většiny lidí, které znám. A vydělávám ve fabrice.

Vstávání v 3:45 ráno není tak hrozné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Chuť na horkou a hořkou kávu s kouskem babiččiny bábovky mě z postele dokáže vytáhnout pokaždé. Není-li jejím protivníkem kocovina. Nebo horečka. Nebo citový armagedon. Nebo Vánoce.

Čekání na jeden z posledních ranních rozjezdů kupodivu také není tak bolestivé. Čerstvý vzduch prokazuje rozespalé mysli službu a na brněnském nebi sporadicky viditelné hvězdy navozují nostalgickou atmosféru, která mě dokáže nadchnout pokaždé. Není-li narušena expresivním vokálním výkonem zasloužilých umělkyň ozývajícím se z protějšího domu nabízejícího vyhledávaný typ sociálních služeb. Nebo expresivním dramatickým výkonem zasloužilých i nově najatých umělců vracejících se právě z celonoční vysilující improvizace na téma „pijme dokud žijem, po smrti se nenapijem“.

Cesta jedním z oněch pověstných brněnských rozjezdů taktéž není ničím nepříjemným. Za okny autobusu se míhají tmou a tichem okrášlená zákoutí Brna, která znenadání působí tak romanticky a z rádia se line sametový hlas božského Karla. Slzu v oku musím zatlačit pokaždé. Není-li v autobuse pronikavě cítit zápach moči, zvratků, spálené gumy či laciného parfému. Nebo nemačká-li se na mě chtivě v poloprázdném autobuse starší významně se usmívající pán. Nebo nezasedne-li mi zženštilý muž asijského původu s parukou vydávající za své vlasy místo v okamžiku, kdy již sedím na sedadle.

Štronzo před paní vedoucí se stejně jako předcházející situace nese v radostném očekávání následujících zážitků. Vize osmi hodin v plechové hale se zdá být ve společnosti ostatních brigádníků a několika pohledných zaměstnanců poměrně schůdná, ba až příjemná. Není- li v hale 36,8 stupňů, zaměstnavatel nezajistil zásobu vody, přestávku netoleruje a nenutí zaměstnance k práci v oděvu kompletně zakrývajícím celé tělo. Nebo není-li člověk přidělen k práci na rozdíl od vedle stojícího černocha způsobem: „Renato, vem si tu bílou, přece nechceš navázat vztah s černým pánem!“. Nebo nedostala-li stará panna u vedlejšího stoje zrovna menstruaci a nepotřebuje ze sebe dostat frustraci z několikaletého sexuálního a nejspíš i intelektuálního půstu tím způsobem, že zakáže během pracovní doby mluvit, pít, stejně tak jako odcházet na toaletu či používat pomůcky určené k ochraně zdraví a bezpečnosti při práci.

Konec směny je ve všech směrech příjemnou událostí. Myšlenka na svět za zdmi plechové králíkárny mě dokáže vždy nabudit k intenzivnímu výkonu i během posledních minut pracovní doby. Není-li stará panna u vedlejšího stroje v takové fázi osobního vyhoření, že při pohledu na hodinky pojme podezření, že jsou teprve za půl minuty dvě hodiny, tudíž je třeba rozpracovat novou zakázku. Nebo nezačne-li se dotčeně rozhořčovat udržovaná dáma nad tím, že dostane „jen dvanáct tisíc, zato ten novej ředitel, ten se topí v prachách že neví co s tim!“. Načež si to dáma odštráduje domů plesknout sebou na kanape a pan ředitel zůstane v práci nonstop ještě čtyři další směny.

Příjezd domů je tou chvílí, k níž upínám všechny své smysly již časného probuzení. Z využití toalety, kohoutku s vodou či možnosti mluvit a vyhledávat nebo sdílet informace se dostávám téměř až do euforie. Není-li v penzu vyhledaných informací zpráva vnucující mi podíl na kolektivní vině za rozhodnutí, které jsem neučinila ani neměla příležitost jakkoli ovlivnit: Uprchlické tábory v Česku jsou nedůstojné a ponižující.

Možná je více významů skrývajících se v náplni pojmu „nedůstojný“ a „ponižující“. Možná této náplni odpovídají i uprchlické tábory v České republice. Ale dozajista této náplni odpovídají některá pracoviště v České republice, kde se denně zaměstnanci setkávají s přístupem, který nemá v moderní demokratické společnosti, vydírající samu sebe i své okolí důsledným dodržováním lidských práv, co dělat. Možná není v naší moci jakkoli ovlivnit křiklavou uprchlickou krizi. Ale dozajista je v naší moci ovlivnit nenápadnou, ale neméně nebezpečnou krizi, k níž dochází bez zájmu médií v podmínkách každodenního života obyčejného člověka.