Podle statistik žije u nás až několik desítek či stovek tisíc Vietnamců. Stojí v létě v zimě od časných ranních hodin do pozdních na tržnicích, o víkendech lze nakoupit vesměs pouze v jejich krámcích. Ale jejich děti se stávají premianty škol. Nejsou to ale neoblíbení šprti. „Když se Veitnamec naučí česky, stane se z něj normální kluk, uličník,“ řekl o svém spolužákovi, hvězdě třídy, žák páté bé.
Kdo se směje naposled…
Proniknout do vietnamské komunity zde se mi nepodařilo. Jací ale jsou, jak žijí, kdo jsou lidé, kteří postupně a nenápadně malují demografický obraz naší společnosti? V Student Agency jsem zakoupila tu nejlevnější letenku – přes Moskvu a s Airoflotem – destinace Hanoj. Ze Severního Vietnamu, a zejména a Hanoje většina našich Vietnamců, pochází.
Někteří z nich to tu měli již omrknuté z doby bývalého režimu. Ten je sem navezl do továren. Malinké drobounké lidičky hodné tak nekvalifikované práce. Smáli jsme se jim, my hrdí středoevropané vyvěšující tehdy povinně a srabácky sovětské vlajky snad i na okna svých chat. Nebyli pro nás hrdiny, kteří zvítězili nejen nad Američany, Francouzi, ale v minulosti i nad Mongoly či Číňany. Říkali jsme jim prostě a sprostě: rákosníci. Se změnou režimu jsme je chtěli vysypat nazpět. Na letišti Holešov dostalili konečně do ruky svoje pasy. Z letadla začali utíkat. Některým se to podařilo, někteří se vrátili, jiní přišli. Už se nesmějeme.
Cestování na východ
Překvapivě z Prahy do Moskvy neletěl žádný Vietnamec. Lítají domů přes západoevropská letiště a s jinými společnostmi a za cenu i dvojnásobnou. Z Moskvy do Hanoje těch „bílejch“ katedrála zvaný Iljušin nesla naopak poskromnu.
Bible cestovatelů knižní průvodce Lonely Planet nadiriguje baťůžkáře, tedy i mě, do Staré čtvrti. Není zde prý problém sehnat pokoj s klimatizací, satelitní TV a horkou sprchou za deset dolarů i míň. Jak bible řekla, tak jsem učinila. Z letiště do Staré čtvrti jsem si vybrala ten nejlevnější a také nejsockovitější způsob dopravy. Dvacet kilometrů trvalo téměř dvě hodiny. Přecpaný autobus číslo 17 neměl příliš šancí protlačit se mezi tisíci motocyklů, ve zdejším slangu motobajků. To je totiž zdejší hit. Co rodina to alespoň jedna Yamaha. Čínská, ta je levnější.
Batoh jsem shodila v prvním hotýlku. Představa putování úzkými uličkami s zuřícími toky motobajků jinou možnost ani nenabídla. Recepční byla milá a o to v tu chvíli šlo. Ten hotel se jmenoval Wing –křídla a tak jsem si to tu představovala.
Město klaksonů
Sprcha a hurá do města. Zprava tzunami řvoucích motobajků, zleva jakbysmet. Zavřít oči a prostě jít, žádné trhané pohyby! Chodník je parkoviště Yamah i hrnců. Kolem nich na malinkatých židličkách do sebe Hanojčani hůlkami ládují z misek bůhvíco. Odvážně sedám v zapadlé uličce k upatlanému stolu. Vietnamka se moc neptá a začne servírovat z hrnců nudle, maso, bylinky. Vše zalije snad polévkou. Z podobné tekutiny vytáhla i misky a hůlky. Platím za chutnou stravu půl dolaru. Ploužím se úzkými uličkami v transu klaksonů, posledních chvil krabů a ryb - té jedné bylo jen půl a bezmocně otvírala ještě živou tlamičku – trhem na jediné snad klidnější místo.
Tím je jezero Hoan Kien s úzkým prstencem stromů a proudem turistů prchajících před klaksony. Hladina se čeří, turisti fotí jako o závod. Prý tu žijí želvy, zdejší rarita. Jejich prabába podle pověsti v polovině 15.století dala magický meč císaři Ly Thai Toovi a ten jím vítězně zamával za prchajícími Číňany. Teď turisti za pár babek mohou v ostrovním chrámu Ngac Son obdivovat obří skelet její pravnučky.
Cesta na sever
„Na to nikdy nesednu,“ řekla jsem si v duchu, když mě kdejaký floutek ležící na motobajku lovil na dvoukolový taxik. Jenže večer recepční hotýlku jen kývne a za chvíli už plandám za jejími zády směr vlakové nádraží. V temnu kolejišť mě táhne za ruku k vlaku se zamřížovanými okny. Než mi vysvětlí, že v lehátkovém voze je nutno se bezpečně zadrátovat pro případ nočního přepadu, do kupé ve vhrne další bágl a pod ním hongkongská učitelka. Hned si rozumíme.
Ráno za rozbřesku si turistický vlak rozeberou minibusy. Vyvrhnou nás po hodině v horském centru Sapa přímo do hloučku krojovaných domorodkyň vnucujících místní rukodělné zboží.
Prší, je mlha a zítra se má vyrazit na trek po údolí horských kmenů pěstujících rýži. Ani francouzský koloniální luxus hotelů náladu baťužkářů nelepší. Ještě večer jich část Sapu opouští. Na ty druhé –i já to nevzdala - klepe horský vůdce ráno na dveře. V půjčených holinkách a zakoupené pláštěnce se s průvodcem a čtyřmi „francouzskými“ Kanaďany sunu slotou směr domorodé vesnice. Na hraně údolí ustane déšť a rozplyne se mlha. Za oddanost hory nabídnou kouzelnou odměnu ve formě kýčovitém obrazu trpasličích políček rýže.
Večer se doplahočíme na základnu. Po večeři vařené domorodci na zemi a s láskou ve vedlejší chatrči leháme do moskytiér. Ráno máme opět dešťový budíček, dnešní den máme strávit putováním po hrázíčkách a divokých roklích. Učím se po dnešek nejdůležitější anglické slovo sliperry: tedy kluzký. Obtloustlý Kanaďan se kutálí do budoucí rýže po pár metrech chúze. Zbytek treku absolvuje v podpaží dvou domorodkyň. V suchu v chatrči při horkém zeleném čaji mu ochránkyně nabízejí něco z nůše. Pod miminky totiž skrývají náramky a vyšívané peněženky. Kanaďan cukne štítivě koutkem a otočí se zády. Tepaný náramek za dolar prý nepotřebuje.
Za turistickou oponou
Ještě promoklou mě v Sapě zastavuje domorodkyně z kmene Černých Hmongů. Má zlatý zub v čistém úsměvu. Prý mě vezme do své vesnice, kde nejsou žádní turisti. Jak řekla, tak udělala. V devět ráno si sedám na motobaijk mezi ní a nájemního řidiče. Svištíme směr její domov. Silnice končí, dále pokračujeme pěšmo. Po půl hodině zaječí reprodukovaná hudba. Z chatrče se vysune několik děti, stařenka a domácí zvířena. Elektriku sem zavedla vláda, stařenku a děti a zvířenu letitá tradice.
Domorodkyni říkám Hana. Hana láme kousky bambusu, zatápí. Kolem ohniště se motají děti a také selata a kuřata. K obědu bude rýže jako obvykle. „Ne, rýži neprodáváme, ta nám taktak vydrží do příští sklizně,“poinformuje mě o malém výnosu několika rodinných políček. Peníze získávají jen prodejem suvenýrů. Žádné sociální dávky nedostávají. K obědu dorazí i syn ze školy. „Školu tu má teď každá vesnice. Staví se tu i nemocnice, ale my máme svoje tradiční léčitelství.“
Slibuji poslat fotky. Jenže Hana neumí číst a ni psát, syn je prvňák a ostatně sem žádný pošťák nechodí. „A co to poslat do hotelu v Sapa?, napadá mě. „To mi nedají, my tam domorodci nesmíme.“
Český pozdrav
Nazpět do Hanoje. Další den jsem už sunuta – turistický průmysl je zde naprosto dokonalý a vysmeknout se síti levných cestovek je téměř nemožné - po klasické turistické trase s s dalšími baťůžkaři z celého světa jižním směrem do bývalého císařského města Hue. Poturisticku dopoledne ve společnosti dalších turistů proběhnu několik pagod, jejichž historie, názvy i jména císařů mi okamžitě splývají. Čeká nás oběd. „Ahoj Lenko!“ ve dveřích restaurace mě nejdříve šokuje a následně mění odpolední běh památkami česká dvojice: kamarád Jakub Landovský s přítelkyní Olinou. Jsou zde pracovně. Olina pracuje na poli zemědělství, Jakub politologickém.
I další den ráda obětuji dalšímu Čechovi. Jiří Kocourek tu, respektive v horách, se svým vietnamským kolegou startuje projekt začlenění postižených lidí válkou, zejména dioxiny – pozůstatek to defoliantů- do „normální“. společnosti. Dodnes, už třetí generaci se totiž následky války zvláště v blízkosti bývalých amerických základen projevují. Američané kropili vegetaci nechvalně známým defoliantem orange agent, aby likvidovali porost, ukryty Vietkongu. Po válce zbylo z většiny přírody jen strniště a také dioxin. Libuje si zejména v tucích, a tak si v potravinovém řetězci zajišťuje likvidaci zdraví ještě dalších generací. Ale Jiří Kocourek říká: „Chceme pomáhat všem postiženým a nejen válkou. Nemohu říci: Ty nemáš nohu, tobě nepomůžu.“
Další stopy války
Po zastávce v romantickém městečku Hoi Anu, kde si můžeš za pár dolarů a za pár hodin nechat ušít ty nejlepší značkové džíny nebo boty a po povalování pod palmami na bílých plážích letoviska Mui Ne se vrhám opět do randálu velkoměsta, tentokrát Saigonu alias Ho Či Minova Města. V kraválu nevydržím dlouho. Dva dny se raději plavím po kalných ramenech Mekongu mezi loďkami plovoucích trhů. Třetí den se nechám nahnat do turistického minibusu.
„Je tu nějaký Američan?,“ vyzvídá drobný, ale o to ukecaný průvodce říkající si Tom na cestě do tunelů Cu Chi. Nikdo se nehlásí, možná raději. Na tunely jsou Vietnamci zvlášť hrdí. Třípatrové, tedy třípodzemní tunely začali budovat už za války s Francouzi. Rafinovaně skryté podzemí se však osvědčilo zvláště za války s Američany. Nicnetušící si základnu postavili přímo nad tunely. Když pochopili, proč po nich v noci někdo střílí přímo v jejich stanech, zapojili do „vyčenichání“ Vietnamců psy. Jenže Vietnamci se začali mýt americkým mýdlem a používat uniformy padlých Američanů. Psy měli smůlu.
Rychlé podzemní mizení Tom názorně předvádí. Botou odsune spadané listí, objeví se malinký poklop. Z turistů-čumilů vytáhne statnou děvu a vyzve k vstupu do podzemí. K překvapení všech se pod poklop lehce vejde. Do opravdové ráže se Tom dostává ale až u pastí. „Američan šlápne a ten systém bodců ho táhne dolů. Ostatní Amici se mu snaží pomoci a Vietnamci je postřílí.“ Jindy Američan padá do pasti celý, jak ukazuje názorně nejen Tom, ale i vybarvený voják-chudák na stěně za pastí. Otřesení turisté si pak mohou zastřílet do přepravených pytlů. Další „atrakce“ je také v ceně zájezdu. Poslušně se tedy soukáme do díry, která se zužuje a zužuje. Pěkně jeden za druhým se hrbíme, nakonec lezeme po čtyřech a v naprosté tmě. Po několika desítkách metrů je světlo boží osvobozením jistě nejen pro klastofobika.
Komunistická bašta?
Další den jsem naopak nad oblaky. Moderní airbus vietnamských airolinek mně nese za sto dolarů zpět do Hanoje. Vedle sedící mladík mluví dobře anglicky. Patří ke generaci, která tu má zelenou. Pracuje v Saigonu, letí na návštěvu rodičů v Hanoji. Lituje, že mi nemůže ukázat další krásná místa ve Vietnamu. Je na svoji zem hrdý jako každý Vietnamec. Nestěžuje si ani na politický systém. „Jo, máme tu na rozdíl od vás pořád komunisty a není tu žádná opoziční strana. My víme, že ti nahoře jsou zkorumpovaní. Ale má to jednu výhodu,“směje se. „Nemusí se pořád přemýšlet, kdo je zrovna u vesla, koho je tedy třeba korumpovat.“
A jen tak úplně na závěr. 20.května budou ve Vietnamu volby. Koho Vietnamci zvolí? Klidně se vsadím. Zase ty samé. Nezavrhli Marxe ani Lenina, Ho Či Min je na neotřesitelném piedestalu vietnamských dějin. Vietnamské ekonomika se řadí k těm nejtygrovatějším. Školství a zdravotnictví je na slušné úrovni a navíc zadarmo.
Ale co mě ještě zaujalo? V zemi je hodně psů, domácích i těch toulavých. Lehají poklidně kolem cest, nikdy neštěkají, nikdy nejsou agresivní. Za celou dobu jsem neviděla přejeté zvíře. A o tom to třeba taky je.
