Squatterští psi jsou postrachem nejen pražské zoo. Přiznávám, bývala jsem příznivec squattů a squatterů, podporovala jsem je i mediálně. Jejich právo na bydlení v domech, o které se majitel nestaral, takže chátraly, jsem chápala. Ale už tehdy jsem se bála do některých squattů vstoupit. Mluvím konkrétně o squattu Milada, který je v Troji vedle budov Matematicko-fyzikální fakulty. Agresivní psi jsou právě odtud.
Jednoho dne se do domu, kde bydlím nastěhoval bývalý squatter se svoji squatterskou partnerkou a psem. Barevné vlasy a dredy samozřejmě vyděsily postarší obyvatele domu. Nicméně se k mému překvapení lidé obrnily trpělivostí a čekali, jestli je noví sousedé začnou alespoň zdravit. Nezačali. Ze starém známosti jsem dávné chráněnce chránila i tehdy. Na podporu jsem prozradila i mladíkovo zaměstnání. Sousedi mi těžko uvěřili. Vám jeho profesi neprozradím, protože pro mě jde o jakousi schizofrenii. Profesně totiž patří k „veřejnoprávním“ esům jako občan a chovatel psů je pro mě ubožákem.
Pan Squatter a jeho psi – fence se narodila štěňata, a tak přibyl další hafan. Jo, zapomněla jsem psy charakterizovat. Squatterští psi jsou jako by si z oka vypadli. Důležitý popis je, že jsou velcí, bez náhubku a bez vodítka. A jejich páni jsou kdesi v dáli. Pokud se potkají s jinými squatterskými psy, vždy se rvou.
Rasa? Prostě squatterská směs. Proti směsi nic nemám, oříšci jsou mými oblíbenci. V tomto případě však nejde o oříšky, ale a hafany bez typického milého kukuče.
Ze sentimentální bývalé sympatie ke squatterům jsem se naučila venčit dceřina „voříška“ v době, kdy po venku nepobíhali zmínění hafani. To ostatně nebylo tak těžké. Squatteři se probouzeli kolem jedenácté, a to ostatní psí chlupatí kolegové mají dávno venčení za sebou. Další dobou venčení byly dvě až tři hodiny v noci. To squatteři přicházeli – tedy se spíš připotáceli domů.
Zoufalí psi si venčení pěkně proštěkali, takže celá ulice byla vzhůru. Jestliže byl jejich pán v dobré náladě, zazpíval k tomu několik revolučních písní, pokud ne, jen tak si zařval.
Občas se ale stalo, že si přeci jen nějaký ten pejsek s paničkou důchodkyní vyšel na procházky v inkriminovanou dopolední hodinu. Měl smůlu. Squatterským psům se to nelíbilo a dali to jasně na vědomí. S prázdnou neunikl ani náš voříšek, jiní ale dopadli daleko hůř.
Ale ani ti squatterší psi to neměli lehké. Jejich majitelé je totiž nechávali – zvláště přes celý víkend – samotné doma, v malém suterénním „bytě“ jedna plus jedna.
To občas psi nevydrželi a po proštěkáných nocích si probourali skly v oknech a mřížemi cestu ke svobodě. Jejich majitel to pak okomentoval: „Ti blbí psi.“
Kdyby onen mladík byl nižší inteligence, snad bych jeho chování pochopila. Není… a profesně vzývá lidská práva a snad také práva zvířat. Nedivím se zoo Praha, že odmítla náhradu za zlikvidovaná zvířata squatterskými psy ve formě práce squatterů v areálu zoo. Soužití moje , vyděšených důchodkyň i rodin z dětmi v naší ulici změnili tyto svobodomyslné lidi v mých očích v naprosté asociály a tyrany zvířat. Případ v zoo dokumentuje, že nejde o výjimku.
Poznámka: Z této bandy vyjímám bývalé „jiné“ squattery. Například bývalé Medáky. Ti byli o něčem jiném.
