Sluneční Čunkovy kontejnery po osmi měsících

Do Vsetína jezdím periodicky od doby, kdy na vystěhovaném „pavlačáku“ visel plakát tehdejšího starosty Jiřího Čunka se slibem, že nadále bude hasit, co vsetínské občany pálí. Snad vzhledem k tomu, že nelapnu hned po prvním romském exhibicionistovi, který chce být zvěčněn v televizi, vím toho o Poschle, slunečních kontejnerech, více.

Kontejnerová nedělelenka kucerova

Kontejnery žijí

Už to tak je. Bránou do Vsetína a také novodobým symbolem tohohle valašského města jsou dva zářivé žlutooranžové krabicoidní domy pod lesem. Snad žádné jiné budovy neměly v mediích za poslední dobu takový ohlas jako právě tyhle. Ochránci lidských práv je nazvali popelnicemi pro diskriminované občany, pro neromské Vsetíňany jsou snem pro ně nedosažitelného bydlení, po samotného „otce ghetta“ starostu Jiřího Čunka politickým piedestalem a startovací čárou do té nejvyšší politiky.

Uplynulo sedm měsíců a dnes je to moje zdejší čtvrtá návštěva. Je sice neděle, ale Mgr. Daniela Cincibusová, vedoucí sociálně právního týmu na kontejnerové Poschle, pracuje. Z centra Vsetína společně  přijíždíme ke slunečnicovým krabicím Emilovou stříbrnou oktávkou. Emil je zdejší Rom, donedávna byl v Anglii. Kolem auta je hned horda dětí a mladistvých. Daně říkají teto. I mě už znají. Vykrucuji se z označení: paní novinářko. Jen poprosím o možnost smytí potu a špíny z několikahodinové cesty vlakem.

Jsem vyslána k Heleně. Helena – hrdá a přísná – mě vráží do ruky ručník, šampon a nasměruje do sprchového kouta. Neprotestuji. Helenina dcera Žaneta v klasicky vypiglovaném čistém pokoji na sebe plácá šminky. „Jsou z Anglie,“ hlásá hrdě. Nechám se také neplakátovat a jdu okouknout okolí.

Na dětském hřišti se houpe na prolejzačkách pár děcek. Sušárny – vtipně a prakticky zastřešené- jsou přeplněné, stejně jako ulice a chodník postávajícími Romy. Kluci balí holky a holky balí kluky..   

Na skok

Ve tři odpoledne zaparkuje vedle černého oplu -vectra černá škodovka s černými skly. Z ní se vynoří okravatovaný Jiří Čunek. Jede ze schůze v Hodoníně. Hned má kolem sebe dav zdejších obyvatel. „Ty se nedíváš na televizi?!,“ směje se návštěvník, když se kdosi ptá, proč už není na Vsetíně. Na bitku to rozhodně nevypadá. Jde o provozní věci. Romové si stěžují, že jim za „pavlačák“ přišly třicetitisícové dluhu za vodu. Bývalý starosta slibuje, že se problémem bude zabývat. Zajímá se o vyřešení zavedení nočního proudu, diskuse se jeví konstruktivní.

Konečně kritický hlas. Polonahý Rom zvyšuje hlas, vyčítá Čunkovi, co media vyčítají: údajnou korupční aféru a hlavně jejich –romské vystěhování.  „Ten má co povídat!“ utrousí žena vedle mě. „Může bejt rád, že je tady, vůbec neměl ve Vsetíně trvalé bydliště…“

Vicepremiéra stahujeme s Danou Cincibusovou do zdejšího centra Diakonie na pár slov. Klika cvakne, dveře letí. Do místnosti se valí sto kilo rozzářeného nátělníku. „Čau Jirko, ty stará vojno!, zahalasí Michal, obyvatel to Poschle, pravici vrazí do pravice „usurpátora“ Romů, levicí kamarádství zpečetí herdou do zad.J e jasné, že na pár našich slov nedojde. Vicepremiér, senátor, ministr a předseda KDU-ČSL ještě setrvá v přátelském hovoru s vystěhovanci, než se omluví: „Rodina na mě čeká s obědem.“ K titulům bych ještě dodala: cikánský vajda.

Pozvání na jiný oběd

Já jsem pozvaná kosmetičkou- amatérkou Žanetou něco dobrého do města. Pěšky. Za dvacet minut sedíme v čínském bistru a povídáme. Žanetě je sedmnáct. Nemá ukončenou školu, odjela do Anglie. Byla tam ale jen pár týdnů. „To je škoda, že jste nepřijela zítra, to budu pracovat a budu mít peníze.“ Pochopila jsem, že budu platit já. Žaneta si ale hrdě zaplatí cigarety.

Žaneta se pyšní: udělala jako nejlepší test jako ošetřovatelka do domu sociální péče. Na práci se těší, jen tak lelkovat ji nebaví. Od vedlejšího stolu přisednou dva Žanetini obdivovatelé. Ten, co nemluví je Erik. Je tu jen na výletě, žije s rodinou léta v Anglii. Mluví líp anglicky než česky. Ten co mluví Josef, je v učení na číšníka. Ale chtěl by zároveň i pracovat. Potřebuje peníze.

S kremrolemi se vracíme s Žanetou na Poschlu taxíkem. Elegantní vysoké botky totiž vyryly do sedmnáctiletých nártíků romské slečny ošklivé červené krvavé šlicy. 

Zodpovědnost doléhá

„Nemáš nějakou práci, třeba na doma?,“ ptá se Daniely manželka Emila ve vzorně naklizeném bytě. Rodině Emila prý sociálka sebrala veškeré dávky. Zjistila totiž, že ona tříbrná oktávka je Emila nikoli syna v Anglii, jak rodina uvedla. Rodina má strach. Nebude moci zaplatit nájem a Damoklův meč /po jednoměsíčním neplacení by měli jít na ulici/ se nebezpečně houpe. Na Poschlu si už zvykli, líbí se jim tu. Ani oni, ani jiní „kontejneroví“ Romové a dokonce zpět do centra nechtějí, nikdo z nich se kupodivu nehrne do vsetínských nabídnutých uvolněných bytů. 

Dlouhá cesta 

Od doby mé návštěvy uplynul měsíc. Během toho vydal ombudsman Otakar Motejl zprávu, že Poschla je vlastně k neobývání, ač před několika málo týdny neshledal v přístupu vsetínské radnice chyby. Nová zpráva nadzvedla mandle nynější starostce Květoslavě Othová i občanům Vsetína Naopak na Poschle se žádná demonstrace nekonala a tamní Romy zpráva nechala v klidu. Věnují se jiným záležitostem.

Romky si založily občanské sdružení Lungo drom (Dlouhá cesta). Iniciátorka Mgr. Daniela Cincibusová, má jasno: „Mottem tohoto sdružení je báseň významné slovenské Romky Anny Koptové, v níž oslovuje Romy, ať se vzpamatují, ať začnou posílat děti do školy, ať je nenechávají fetovat atd.“ A dodává: „Naše Romky jsou sice dobré mámy a kuchařky, ale jsou tady velké rezervy ve vztahu ke vzdělání. Musí vědět, že jejich děti potřebují vzdělání. A samy potřebují na sobě pracovat. Název Dlouhá cesta symbolizuje návrat do společnosti, aby se dostali mezi „bílé“. Právě teď je tady doba, kdy mohou na sobě pracovat a rozvíjet svoji osobnost. Například si společně nacvičujeme, jak se chovat, když žádají o práci nebo jak se chovat, lépe řečeno jak se nechovat při jednání se sociálními pracovnicemi atd. Byla bych ráda, kdyby se samy podílely na práci právě vzniklého občanského sdružení. Zkrátka, chci je popostrčit a vést k tomu, aby romské ženy poznaly a rozvíjely svůj talent.“

A co mužský? Prý opouštějí herny a hledají si práci. Město má pro ně několik projektů.

Jenže po Motejlově zprávě se někteří radní staví na zadní. Do Poschle nechtějí sypat další peníze. Ty měly sloužit k zpříjemněni bydlení a zbudování komunitního centra.

Do ideálu jako celku má však Poschla ještě dlouhou cestu, tedy romsky Lungo drom. Některé rodiny přeci jen mají problém z placením zejména energie. Ale mají vykročeno.

Teď jim ji ombudsman tu cestu dost zkomplikoval