V létě 1999 jsem v kosovské Peči /albánsky Peje/ řekla místo ´I do not understand´: „Nerozumím“. Podle nich zřejmě srbsky. Albánci mě začali kamenovat. Díky italskému KFOR nejsem zřejmě mezi nebožtíky. Pár měsíců předtím jsem v Bělehradě předstírala, že jsem Slovenka. Sama jsem si lží tím zachránila fasádu. Slováci s agresí totiž nesouhlasili. Náš tehdejší president Havel se naopak přitulil ke kamarádovi Clintonovi a zatleskal bombardování bývalé Jugoslávie. A Srbové to považovali za zradu. Právem. Nyní to můžeme napravit. Kníže na to kašle.
Přeji knížeti dobré zdraví, ale neměl by rozhodně spěchat s návratem do práce. Ještě nějaký ten týden by se klidně mohl procházet alejemi a přemýšlet o tom, čí je vlastně ministr, co si myslí lidé a dokonce také jeho kolegové v politice.
Velmi – a mile- mě překvapil Saša Vondra, ačkoli nepatřím k jeho obdivovatelkám. Doufám, že to nezkazí. Dovolil si i takové spojení jako „naši přátelé Srbové…“. Narovnal tím alespoň trochu „naše“ naprosté selhání při „kosovském“ konfliktu. Tehdy vlastně naši čest zachraňoval pouze naprosto osamělý rytíř Jiří Diensbier,.
Stali jsme se pouhými diváky odsouzenými pozorovat, jak se čistí Kosovo od Srbů. Ignorovali jsme Srbsko zubožené díky zničenému průmyslu, energetiky a dopravy… a embargu. Nikdy nezapomenu na smutné potemnělé ruiny bělehradských administrativních budov i obytných domů… Nikdy nezapomenu na noci v promrzlých haldách peřin, do kterých se muselo zalézt už při setmění, protože světla ani tepla nebylo. Prostý smutek války, kterou si někdo za oceánem vymyslel, aniž by vůbec něco tušil –a chtěl tušit - o srbské i albánské povaze a blíže zjišťoval příčiny kosovského problému.
Cítím, že mnoho lidí i politiků s nynějším uznáváním nesouhlasí. Je to i tím, že i o nás kdysi rozhodly velmoci a doposud jsme se z tohoto hození přes palubu neprobrali. Samotnému panu knížeti nemohu mít za zlé, že toto tak nevnímá. Není klasickým občanem České republiky a v rakouském a německém prostředí mohl těžko porozumět vývoji slovanské vzájemnosti.
Uznání či neuznáni Kosova má ale nejen citový nádech. Je to přiznání naprostého ignorování mezinárodních konvencí a práva. Ještě závažnější snad ale je to, že se uznává „stát“, jehož gloriola nezáří zrovna mírumilovně. Albánci z Kosova jsou známí mafiánskými metodami, učebnicovým organizovaným zločinem, distribucí drog, agresivitou a afinitou k silovému řešení problémů. Albánci se i v zahraničí diaspoře chovají autonomně, nemají tendenci bratřit se s obyvateli hostitelské země, kromě ovšem způsobů zištných. „Izolovat“ je do samostatného státu je budoucím nebezpečím pro celý svět.
Nemyslím, že by toto vše představitelé zemí, kteří již uznali samostatnost Kosova, nevěděli. Rychlé uznání je jen unik od čehosi vlastního smradlavého, co chtějí poslat raději do minulosti. Váhání by považovali za rozšlapávání. Spolehli na únavu Srbů, na jejich ekonomické problémy, které je odradí od většího vzdoru. Vojáci zahraničních misí na Kosovu, včetně těch nejvyšších, po seznámení se s oběma nesvářenými stranami rozhodně nepatřili do fan-klubů kosovských Albánců. Že by to nevěděli jejich vysílatelé?
Spláchnout problém a zároveň svoji předešlou servilitu vůči USA uznáním je pro mnohé do konfliktu vtažené země teď nejjednodušší cesta. Cíle Clintona prostě neanalyzovali /či nechtěli analyzovat/, nějaký Balkán byl pro ně až na nevýznamném místě.
Za naši všeobecnou nevalnou politickou snahou agresi zabránit byla úcta k Havlovi a slepá víra: že je on je tím pravým expertem na pravdu a lásku. Havel agresi přímo podpořil. Proč se postavil na stranu USA jsem se pokusila vysvětlit v článku: Havlovy dluhy, nikoli naše.
To, že jsme ihned nepřivoněli k zadkům uznávacích velmocí, považuji za úspěch probuzení zbytku svědomí. Přesto jsme je Češi. Alibistická prohlášení, že se ještě počká, jak se budou chovat Albánci k Srbům v enklávách, jsem považovala za úhybný manévr, aby k uznání vůbec nemuselo dojít nebo abychom svým pozdějším podrazem vůči Srbům nebyli tak viditelní. Nicméně okamžité uznání bylo jednodušší, takže i čekání bylo pro mě úspěchem.
Jak si tak vzpomínám, i kníže chtěl vyčkat. Proč chce najednou předložit návrh uznání už nyní? Přesvědčil se snad za těch pár týdnů- co strávil v nemocnici, že Albánci Srby nepovraždí? Procházejí se snad lidé z Goraždevace či jiných doposud KFOR-opancéřovaných srbských enkláv svobodně a bezpečně po Kosovu? Vrátili Albánci ukradené zemské knihy do klášterů, aby bylo jasno, komu jaká půda patří? Existují vůbec tyto kláštery a budou je Albánci alespoň šetřit proti totální likvidaci?
Kníže je kamarádem Havla. A to je asi odpověď. Ale to na ministerský post by nemělo stačit.
