Přijde konec „děcáků“?

„Když nebudete platit a plnit rodičovské povinnosti, půjdou  děti do děcáku, “ vyhrožuje ještě dnes kdejaký komunální úředník. A od slov není daleko k činům. V „ústavech“ u nás žije asi dvacet tisíc dětí. V Dánsku vám k jejich spočítání stačí prsty.   

Počet dětí nula

Na periferii Ústí nad Labem zemřel romský chlapeček. Příčinou úmrtí byla dehydratace, podle lékařů i odboru sociální péče rodiče zanedbali péči. Následovalo odebrání dalších pěti dětí z rodiny do „děcáku“. Žádná hrůzné ghetto. „Romská“ ulička na ústeckém předměstí o pár jednopatrových domcích je sice nepatrně osamělá, ale celkem čistá, klasicky plná dětí. Odkudsi se vynoří zdrcený stín náhle bezdětné matky. Odmítá s námi mluvit. „Já budu žádat, abych ty děti mohl dostat do své péče,“ prohlašuje mladý Rom. Se svoji partnerkou prý mají v Ústí dobrý byt a rádi by se o děti starali. Ten muž je starší bratr zmíněných dítek.  

Jiný den, jiná situace

Okrajová část Mostu, žádná periferie v pejorativním slova smyslu. Prostě zeleň, vilová čtvrť. Nejvznešenější budova patří kojeneckému ústavu. Řediteluje zde milá a sdílná paní ředitelka, Mudr. Milada Šilhová. Bez problémů a ráda mi představí nově zrekonstruovaná oddělení, de facto bytečky, dohromady pro dvě stě zde pobývajících trpaslíků. Děti zrovna obědvají, sedí spořádaně kolem maličkých stolečků. „Černých a bílých“ tak napůl. Okamžitě se zamilovávám do tříleté Julinky, Romky. „Ta je volná,“usmívá se paní ředitelka. „Už si pro ni přijeli náhradní rodiče, ale nevzali si ji. Prý je moc černá. V duchu začnu přemýšlet, stačila–li by nám oběma moje garsonka. U postýlky romského kojence-zbojníka mě paní ředitelka informuje: „Asi půjde do Dánska, už tam má bratra.“  

Štěstí v neštěstí

Severní Čechy jsou známy nejen uhlím, ale i silnicí E55 a děsivou nezaměstnaností. Na „éčku“ stává i mnoho Romek. Z pouliční práce se občas narodí i miminko. Občas pak zůstane samo opuštěné v porodnici. Jeho cesta je pak právě do zdejšího „kojeňáku“. Na neromská miminka je fronta, romské chce málokdo.O to větší zájem je o jejich adopci například z Dánska.Mnoho malých Romů se zdánlivě stěhuje za lepším. Jde vesměs o dobře situované bezdětné rodiny a skvěle připravené na příjem dítěte, které není „stejné krve“  

Když už jiná cesta není

„V Dánsku jsme navštívili takový nádherný prosklený dům se spoustou sociálních pracovníků. Pak jsme se zeptali – když je to vlastně kojeňák - kolik tam mají dětí. Stydlivě přiznali, že šest,“ popisuje exkursi do jediného tamního ústavu Kristýna Kotalová, vedoucí odd. sociálně právní ochrany dětí na MPSV. V Dánsku, stejně jako v dalších vyspělých státech, se děti odebírají z rodin naprosto výjimečně. Je zde vytvořena dokonalá síť preventivních sociálních služeb, která se snaží pomoci rodinám, které z různých důvodů nezvládají péči o děti. Až poté, co se neúspěšně vyčerpají všechny možnosti pomoci rodině, jde dítě mimo rodinu do ústavu. Ve zmíněném Dánsku to bylo osm dětí za deset let.  

Trauma nejen na jeden život

Doposavad často exekuce dětí byla jakýmsi trestem pro rodiče.Ale podle Kristýny Kotalové z MPSV může i empatická a rozumná sociální pracovnice vyhodnotit situaci v rodině špatně. Srovnává svoji vlastní představu o bydlení s prostředím odlišné etnicity či mentality. Katastrofální dopad má přesun do ústavu pro dítě, které za situaci nemůže. Ocitne se nejen mimo rodinu, ale i mimo přirozené prostředí. To má důsledky v jeho dalším životě. Děti z ústavů těžko budují vlastní rodinu. PhDr. Petra Vrtbovská z organizace NATAMA /Institut náhradní rodinné péče/ Petra Vrtbovská cituje svého amerického kolegu: „Podstatné je pouze jedno: jestli tyhle traumatizované a opuštěné děti budou jednou žít v rodině.“ 

Exkomunikace romského dítěte

Odborníci na sociálně právní ochranu dítěte vnímají specifiku dítěte- Roma. Petra Vrtbovská má jasný názor: „Od kriminalistů, od lidí z Domů na půli cesty nejhorší, co se může vůbec stát, je romské dítě, které vyrostlo v ústavu. Romské dítě snáší separaci hůř než neromské. V romském etniku je větší kapacita pro život v komunitě než je u majority. To je pozitivní vlastnost. Ale právě, když z ní vytrženo, tak má horší následky.“ Exkluzivitu genetického vývoje přirovnává k severoamerickým Indiánům, kteří mají sníženou toleranci k alkoholu:„Stanou se alkoholiky mnohem dřív než ostatní populace. Podobně Romové mají sníženou toleranci pro izolaci a osamělost. To, že dítě je romské a vyroste nejen v neromském, ale dokonce v tom „klecovém“ prostředí způsobí, že ono do své společnosti nemá návratu. Je sociálně postižené, je emocionálně deprivované. Pro Romy není Rom a pro bílé je Rom.“ Paní psycholožka věc vysvětluje: „Nebudeme si zastírat, že nedůvěra neromů k romskému etniku je téměř pravidlem. Osmnáctiletý romský teenager z ústavu nemůže jít mezi své. Tam nemůže být plnoprávným členem komunity, protože romská komunita rozeznává, že nebyl vychován v romské rodině, že nikam nepatří, nepatří do žádného rodinného klanu, má jiné návyky,.“ doplňuje Jarmila Šenková, terénní sociální pracovnice.   Vyloučení jak z minority, tak z majority nese s sebou velké riziko, že jedinec skončí špatně. Pokud nespadne do kriminality, bude obtížně zakládat rodinu. Mnohé děti takového rodiče končí opět v ústavech.  

Roma ne! 

V duchu jsem odsoudila potenciální „bílé“ rodiče, kterým se zdála Julinka z kojeňáku příliš „černá“. Petra Vrtbovská má pro neromské žadatele pochopení: „Roma ne!,“ je typická podmínka neromských žadatelů o adopci. „Intelektuálové“ to vysvětlují rasismem, ale já to u většiny považuji za rozumné, protože oni instinktivně cítí, že by nemuseli dítěti rozumět. Samozřejmě někteří mají primitivnější obavy z chování dítěte.“Jenže o tyto děti nemají zájem ani Romové. Paní psycholožka má vysvětlení: „U Romů jsou velice pevná klanová pravidla. Je pouze možnost, že se dítě dostane do širší rodiny, k babičce nebo třeba starším sourozencům. Přejme tedy „dětem z Ústí“, aby bylo vyhověno jejich staršímu bratrovi.  

Budíček pozdě, ale přeci 

V červnu ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas představil novou koncepci sociálně právní ochrany dítěte“ „Chceme, aby odebrání dítěte bylo tím posledním krokem, kdy situaci rodiny nebude možno řešit jiným způsobem. Bude prokazatelné, že jsou vyčerpány všechny způsoby pomoci rodině, s výjimkou dětí týraných a zanedbávaných. Klademe důraz na primární odpovědnost rodičů. Rodiče nelze svévolně zbavovat péče o děti, naopak veškeré aktivity musí směřovat k aktivizaci a posilování rodičovských kompetencí.Po letech chaotického přesunu dětí do ústavů by děti v rodinách měla zachránit síť poraden a jiných preventivních zařízení, které by byly dostupné pro všechny vrstvy obyvatelstva. Podle Kristýny Kotalové by sociální a zejména bytová krize neměla hrát žádnou roli. Při eskalaci tohoto problému by měla sloužit síť azylových domů a důsledná pomoc sociálních pracovníků situaci rodiny řešit.. Současné vedení ministerstva chce docílit soustředění jak kontroly, tak i určení pravidel sociálně právní ochrany dítěte pod svoji „státní“ střechu. Dosavadní roztříštěnost, kdy dílem je odpovědnost na obci, dílem na kraji považuje za chybu. Možná se dalo „kouknout za kopečky“ už dříve. Prakticky kamkoli do vyspělých států. Zabránilo by se tak mnoha tragediím.        

článek byl otištěn v Týdeníku A2 -36/2007, do blogu zařazen se souhlasem redakce