Jeseníky, 24.října 2007, tedy včera. Kus reportáže, kterou nemám kam dát.
Martin SuchyLenka Kucerova
Mrholí.. Konec světa, planina, zapíchnutá cedule: Státní hranice. Pangejt je už Polsko. Kromě té cedule dva baráky… nebo to nejsou baráky? V jedné chatrči bušíme na dveře. Nebo to nejsou dveře? Po delší době otvírá slečna, řekněme patnáct, vzadu se šmrdolí dva hošíci školního věku. Nebo nejsou školního věku? Je totiž poledne a vůbec to nevypadá, že byli dnes ve škole. Rodiče prý nejsou doma, jeli do Jeseníku. Dnes jsou dávky, tak jeli na nákup.
U druhého, budu tomu říkat také ruina, za předchozích majitelů – zřejmě Němců- to musel být slušný dům. Ponuré zátiší doplňuje smetiště, torza aut, šnůry snad od předloňska visícího prádla, nový bourák… stařec a pes.
Pes mizí v mlhavých lukách, stařec nás zve dál. Moc rád. Doteď si povídal jen s televizí.
Kromě kočky zde z bydlících asi dvacítky Romů nikdo není. Jsou v Jeseníku… taky měli dávky.
„Je mi už pětasedmdesát,“chlubí se hostitel a bezděčně hrábne do otlučeného kastrolu. . Upřímně řečeno, jeho sešlost hlásá o deset let víc.
Martin Suchý, onen stařec, do Jeseníku na nákupy nejezdí. Chodí jen do lesa, plete z březového proutí košťata, čas od času nějaké prodá, má na krabici vína. Aááá, ochlasta?! Nikoli! To levné víno a umělé kytky z Polska nosí tam, kde se cítí dobře a doma. A to se přeci sluší.
Plete košťata a čeká. Čeká, že mu přinesou pár tisícovek za koncentrák. Koulí azurově modré oči do minulosti, vypráví o hrůzách za války v Tatrách a o úžasných dobách komunistických. „To jsme měli práci…“ Teď práce není…“
Moje průvodkyně oponuje: „Ale já jsem vašemu synovi říkala, že pro něj práci máme, že by byl šikovný jako personalista. Vaší vnučce jsem nabízela, že by mohla jezdit do Brna a dálkově studovat. Syn se nedostavil a vnučka také ne…“
Starý pán je zjevně zaskočen. Nějakými nabídkami se mu potomci nepochlubili. Azur v očích potemní. Na omluvu své rodiny vypráví, jak on pracoval dlouho a těžko na šachtě.
Vzpomíná na ženu, která už před lety zemřela. Nikdy neměl jinou. Zbyli mu jen ti potomci.
„Obden chodí na hřbitov. Vezme si čučo nebo krabici vína a taky kytku a povídá si s ní. Pak tam usne. Všechno jí říká. Pořád si s ní povídá,“ vysvětluje později moje průvodkyně.
Zřejmě jí, své jediné ženě zítra bude vyprávět o naší návštěvě. A možná i o tom, co si děti koupily za dávky. Sobě.
