Posezónní zajíčci

Šla liška lesem a slyší, jak zajíc volá z jámy o pomoc: „Liško, pomoc mi ven, já ti příště také pomohu.“ Tak liška spustila ocas do jámy a zajíc po něm vylezl ven. Za čas zase hopká zajíc lesem a slyší z jámy lišku: „Zajíčku, pomoc…“ Zajíc tedy spustí ocásek do jámy. Jenže ocásek na dno zdaleka nedosáhne. Naštěstí zajíc má řešení: zavolá pomoc mobilem. Z toho plyne ponaučení: Máš-li malý ocas, kup si mobil. To je vtip ze začátku mobilů. Říkal se také ve variantě s mercedesem.

Včerejšek. Stmívá se, vilovou čtvrtí září metalíza „médi“. Ulicí k záři skotačí štíhlounká sedmnáctka. Bříško pěkně obnažené. „Kde si?“ zahučí tlustý břich středního věku opřený o kapotu fára s trojcípou hvězdou v kruhu. „Mám hroznou chuť na kolu,“  zapiští mladé bříško a osvlačí tlustý mastný břich. Baňatá pazoura poplácá útlý zadeček.

Nic proti tlustým břichům, ke střednímu a vyššímu věku ten pivní mozol snad i patří. Docela dobře si ho dokážu představit v hospodě či před televizí s gambáčem. Ale v romantickém lůžku?!

Když mi by těch sedmnáct, hopkávala jsem také. Většinou vedle spolužáka z gymplu. Někdy jsme hopkali i v bandě, to bývávalo v pátek večer a přes Karlův most. Pak na Kampě, v hospodě U Malířů /opravdu tam byla hospoda… a krásná J/, jsem lovila Michalovy pohledy. Byl štíhlý, vlasy lehce vlnité, na kytaru uměl jen pár akordů, zato zasněně.

Léta ubíhala. Zpod jiných vlnitých vlasů se na mě smály jiné oči. Krásné vzpomínky. Jaké měli jejich majitelé auta? To ani nevím nebo jsem to zapomněla. Nebylo to důležité.

A zase léta ubíhala. Nelovím už pohledy, jen občas obhlédnu vagón metra – jen tak pro trénink- jestli ještě existují pěkní muži. „Už muži mají po sezóně nebo metrem ti „moji“ nejezdí,“ smiřuji se s realitou a zaberu se do novin. 

Reforma byla schválena a Paroubek slavil narozky. Na barvotiskových fotkách se na oslavence lepí útlé blondýnky, i když - pravda-  už ne sedmnáctky. Měním tedy heslo: Po sezóně mají asi především tyhle „krásky“.