Lid popelnicových polí

Nevím, jestli to byl úmysl, ale díky zaplevelení medií kauzou Jiřího Čunka jaksi nezbylo na vysvětlení, kolikže třeba naroste počet chudých díky „reformě“ a později rozprášených do vzduchu či dokonce vyhozených do popelnic.

cigánský pohřeb v Maďarskuz internetu

Jsem ve věku, kdy obálky ve schránce jsou buď od soudu  /lepší varianta, řešitelná/ nebo parte. Málokdy je i poznámka, že poslední rozloučení se koná tehdy a tehdy. Prostě pohřeb je příliš drahý a navíc příliš organizačně náročný. Chybí lidé, protože se příbuzní rozhádali díky restituci zámku, domu nebo nějaké chatrče. Chybí i kamarádi, známí… ztratili se kdesi v podnikatelské sféře mezi workholiky nebo naopak v kriminálech, když se prostě nezadařilo. Ti ostatní nechtějí svoji ponurou náladou votravovat už tak chmurnou atmosféru pohřbu a otevřou si ke vzpomínce jen gambáče z ledničky. 

„Je dobře, že se nebude platit pohřebné,“ odsouhlasil část „reformy“ kolega. „Víš, kolik na tom vydělávají ty vydřidušské firmy?“    

Samozřejmě to tuším. Jeden člověk, který se kdysi tvářil jako kamarád a přes jednu předlistopadovou noc mi ukradl poslední pětistovku - kterou jsem měla pro děti na další měsíc – a několik samizdatových knih si po Listopadu pořídil právě pohřební službu. Netajil se tím, že je to nejlepší byznys. Při slově mrtvola mu vždy zářily oči.

Díky podobným kreaturám končí lidé bez důstojného obřadu a posléze kdesi  - v lepším případě – na nočních stolcích osamocených vdov či vdovců.  

Nicméně mnoho seniorů si stále šetří na svůj vlastní pohřeb. Čas od času je pak vykradou – v horším případě i zavraždí – nějaké zrůdy. Pro tyto případy tu byla jedna záchrana. Pár korun od státu, aby popel neskončil v popelnicích.

Jen tak na okraj. Přišel mi mail, kde je vyfotografován pohřeb jistého cigánského barona v Maďarsku. Byl tam celý pokoj s obrovskou postelí a celým servisem včetně baru. Vartování je i u našich cigánů stálým rituálem. V době smrti bych chtěla být cigánkou.