Měla jsem Havla ráda. Byla jsem hrdá na to, že máme takového presidenta. Je pro mě smutným přiznáním, že musím říci, že důchod by mu neuškodil.
Jeho projev v „Moravcovi“ o Gruzii nemohu nazvat jinak než blábolem
Neměla jsem teď moc času psát… a také jsem si říkala, že moje intuice i logika může mít trhliny díky ne zcela dokonalé znalosti historie Gruzie. Jenže tu dokonalou má málokdo… a jak se ví, tak historii píší vítězové. V úvahách mě tedz leckdo předešel, Havel to ovšem nebyl.
Než začnu psát moje vize, tak musím napsat, že víc než jakýkoli „národ“ nenávidím Rusy. Je to tím, že mi zničili život. A to nejen mně, ale i milionům lidí nejen u nás. Trpím tím, že centrum Prahy ovládá významně ruská mafie /což se zdá nikomu nevadí/… a tím mi bábuškami a dalším póvlem kradou i milovanou Prahu. Ale nemám v srdci rozhodně ani Ameriku. Hodně cestuji a setkávám se se stopami americká politiky, kam přijdu. Jsou to vyvraždění Mayové v Guatemale údajně kvůli nikdz funkční elektrárně, oranžový agent /vyráběný i v Neratovicích/ kropící docela nedávno Vietnam, aby byla zničena veškerá úroda a lidé vymřeli hlady… a kde dosud živoří lidé postižení dioxiny, tedy produkty toho agenta. O mrtvých v této zemi díky naprosto děsivé a nesmyslné válce ani nemluvě. No, příkladů by bylo…
Pro mě to jsou dvě nesnesitelné velmoci, které si hrají s ostatními státy jako loutkami.
Ale k věci. O Gruzii a Jižní Osetii mám informace zprostředkované medii. O Kosovu autentické. Zítra tam zase jedu.
Stručně můj závěr ke Kosovu: Jde významné místo jak politické, tak ekonomické /kromě ložisek surovin tu má vést americký ropovod/ a také vojenské /je už tu obrovská americká základna/. O zásadní změnu struktury obyvatelstva se zasadilo NATO po roce 1999, takže opravdu převažují Albánci… a ti jdou na ruku Amíkům. A o to asi šlo. A Gruzie má toho tolik společného...
Gruzie. Možná, že běžnému občanovi ušlo, že měsíc před „gruzínským konfliktem“ si zajela Condoleezza Riceová přes oceán. Ačkoli Poláci chtěli pohostit paní spoluředitelku Zeměkoule, ona ale o sváču ve Varšavě nestála. Zato si převzala ráda nějaký metál v Sofii, navíc jistě s nějakým desertem s ujištěním, že americkou základnu v Bulharsku by přímo vítali. Také shrábla devótní podpis radaru v Praze. A hlavně: zajela si na výborný šašlik… Kamže? No, do Gruzie!!! Ale jela tam opravdu kvůli chuťovým buňkám? Nemyslím. Samozřejmě šlo i o ropu a ropovody – pach ropy provokuje „psí“ slinění v Pavlovově testu i přes oceán. Gruzínci ropu mají, ale jaksi s technologiemi a transportem je to horší. To zase umí „západní státy“. Zatím vede Británie /proto se ostatně britský premiér teď snaží chladit hlavy/. Ale Amíci také nejsou ve skluzu. Jenže ropu je nutno přeci chránit. Nejlepší obranou jsou rozhodně vojenské základny.
Kam je posadíme?, přemýšlí šéfové Země. Češi jsou dokonale servilní- s nimi problém není, Bulhaři chtějí americké bazény, Gruzínci po nich také pošilhávají…. Ale ti Poláci!!!! Paní spoluředitelka není ovšem žádnej blbec a dramaturg je rozhodně lepší než Havel. Na Poláky se prostě musí jinak. Což takhle popíchnout divokou krev Gruzínců?
Vysvětlení nejen našich politiků, že jednoho krásného večera už gruzínskému presidentovi Saakašvilimu došla trpělivost a vyslal vojska do Jižní Osetie, mě pobavila. Mám jiný scénář:
Paní Rice se prostě na tom nedostatku trpělivosti se Saakašvilim domluvila. Bylo celkem jasné, co udělají Rusové. A Medveděv to opravdu zbaštil i s navijákem. Pak mu to došlo, ale už bylo pozdě. To už scenáristka letěla do Varšavy pro podpis o zbudování základny. „Ti Rusové jsou fakt nebezpeční!!!“ vlálo éterem kolem letadla.
Ještě Polákům k tomu přidala nějaké ty patrioty, které budou ovládat Američani. Takže vlastně vítězství na plné čáře.
A co EU? Ta má roli šatnářky.
Hezkou cestu na summit!!!
