Janáčková v okurkách

Naštěstí byla vedra a možná ještě budou. Naštěstí stránky novin plní fotky cákajících se lidí, zalévaných parků, eventuelně i mne, jakožto meteorologa odčítajícího teplotní rekordy na Klementinu. Největší potravou novinářů je přesto paní senátorka, starostka části Ostravy, v civilu architektka Liana Janáčková. I já jsem za ní zaskočila, z Klementina je to na senát coby dup. Dostalo se mi senátního kafe a pohodového povídání. Aktivisti, kamenujte mě!!!

Stejná strunka

Hned na začátku jsem řekla, že – když to paní senátorce nebude vadit –nezapnu si diktafon. Byl to tak trochu nepovedený žert, ale myslela jsem to upřímně. Paní senátorku jsem už oslovila totiž přibližně před měsícem, kdy se odvážila – zdůrazňuji odvážila!- na konferenci v Ostravě nastínit několik problémů, které vnímá a leckdy i vyslovuje většina „běžných“ gadžů a i část Romů. Šlo o klasické záležitosti – devastace bytů, nepořádek kolem domů, špatná platební morálka….

Tehdy tam ovšem řekla ještě jednu větu, kterou tehdy media kupodivu přenesla –jindy pozitivní informace vystříhávají-  tedy o tom, že ona má Romy na rozdíl od řady jiných ráda. „Ha, ta mi mluví z duše,“ řekla jsem si a poslala E-mail. Jsem totiž v podobném rozpoložení: Romové jsou mému srdci něčím blízcí, dokonce si myslím, že se od nich musíme naučit minimálně rodinné vazbě, ale mám na ně i obrovský vztek.

 Nejsou pytel, je to horší

O Romech něco vím, ale dnes tedy nebudu poučovat o romských klanech, kmenech.. což stojí za větší článek. Dnes rozdělím Romy na jiné skupiny.

Tou největší jsou lidé, kteří se nedokázali přizpůsobit novým polistopadovým podmínkám. Ta změna byla nelehká i pro gadže.  Záhy Romové – většinou opravdu jako první -přišli ve fabrikách o práci, novou nenašli nebo našli, ale znovu z ní byli vystrčeni. Z velké části nešlo ze strany tržně motivovaných zaměstnavatelů o rasismus, ale o nespokojenost s přístupem Romů. „První den přišli, druhý den později… a třetí vůbec. Pak přišli třeba zase za týden.“ To je věta, kterou slýchávám od Aše po Břeclav nebo Ostravu. Špatné zkušenosti se prostě rády a rychle předávají, takže další zaměstnavatelé často ani nechtěli mít vlastní zkušenost. Kapitalismus je už prostě takovej.

/Nemusím doplňovat, že obdobnou diskriminací na trhu práce trpí třeba i „bílé“ ženy nad padesát. Ty, ne že by měly špatnou pracovní morálku, ale kancelářím a zvláště šéfům jako doplněk ke kravatě nesluší./

Téměř celá zmíněná romská skupina posléze rezignovala a připadlo jí v podstatě správné, že když je nikdo nechce – klidně se dají vydržovat sociálními dávkami a jinak na stát s…. Už jsem slyšela i věty: „Vy jste tu od toho /tedy gadžové/, abyste na nás makali“.

Další skupinou tvoří romští podnikatelé, často se presentující zároveň jako romští předáci. Těm slušným podnikatelů, dokonce bezvadným – potkala jsem je třeba v Bruntále, v Břeclavi i jinde- se teď omlouvám a zdravím je. Ty druhé považuji za parazity na vlastním etniku a za škodnou, co se týče pohledu gadžů na romské etnikum jako celek. Vesměs totiž zaměstnávají své lidi načerno, neodvádějí za ně daně a pojištění. Působí zvláště ve stavebnictví. Toto de facto kryjí pak gadžovské firmy, které si „romské“ firmy berou jako dodavatelské firmy s pokrčením ramen typu: Já nic, já muzikant. Obětí je stát a částečně i prácechtiví Romové. Ti ovšem berou kromě prachů na ruku zároveň sociální dávky.

Třetí skupinou je romská elita. Je to malá skupina vesměs minimálně středoškolsky vzdělaných lidí, kteří se ovšem ze svého „romského prokletí“ chtějí vyvázat a o své spoluobčany se nezajímají. Beru. Jiní zastávají tak „významné postavení“, že se mezi „své“ občany nedostanou a někdy ani dostat nechtějí. Na to si velká většina té první, největší skupiny, stěžuje. Místo návštěv a včasné pomoci – společně s romantizující skupinou gadžů - hodně po dvanácté vykopávají válečnou sekyru vyzívajíce k popravě zmíněných „hříšníků“.

 Za řešení Nobelovku

Docela by mě zajímalo, kdo z podavatelů trestních oznámení na senátorku Lianu Janáčkovou či třeba předtím na vicepremiéra  Jiřího Čunka  se zajímal o příčiny jejich jednání a hlavně slov. Zajímalo by mě, co by oni sami dělali na jejich místě. Chtěla bych slyšet odpověď na to, jak by přesvědčili gadže, aby jim nevadil nepořádek, hluk a odliv peněz z pokladny obce na stálé opravy zničených objektů atd…. Chci vědět, jak by řešili nezaměstnanost Romů v regionech s patnácti a více procentní nezaměstnaností. Chci vědět, co udělali proto, aby „vychcánci“ třeba lichváři nebo rádoby podnikatelé nevysávali vlastní lidi.  

 Na rozdíl od většiny stěžovatelů a autorů trestních oznámení jsem se o celkovou činnost  obou „hříšníků“ Čunka i Janáčkové zajímala, a to i na místě a budu v tom pokračovat. Navzdory výrokům, za které jsou oba médii – která v místech ovšem většinou nebyla, nebo jen „Nově a Bleskově“ prolétla, kritizováni, mám jistotu, že pro romskou populaci a soužití Romů a gadžů  ve svých dosavadních působištích udělali maximum. To, že oba šílí nad svým sisyfovským snažením, a tedy jim občas ujedou nervy, nese spíš zodpovědnost přílišná sentimentalita některých občanských sdružení a dosavadní laxnost státní správy.  

Za dobu od Listopadu jsme se naučili – co se týče zmíněné populace - několik nových slov. K novým zítřkům jsme vykročili se slovy Rom či integrace či romská inkluze. Máme se povinně zaškaredit při vyslovení: rasismus. Naprosto nemyslitelné je vyslovit slovo Cikán. Dnes jsem se ptala silničáře - Roma na další pouličně pracující skupinu stejného etnika ze Slovenska, kterou jsem si chtěla vyfotit. „Jo, ty další cikáni jsou na Vinohradech, “ Nevím, jestli bych toho Roma neměla žalovat pro rasismus.