Integrace Romů je možná blábol

Asi každý cestovatel či jen náhodný divák cestovatelských pořadů si uvědomí, kolik bohatství se skrývá v zachování kultur různých etnických či národnostních skupin po celém světě. Lze jen obdivovat schopnost domorodců komunikace s přírodou, vyjadřovaní emocí tancem a zvukem, hudbou… de facto danou přirozeným pokornou sounáležitosti s přírodou a s rodem či kmenem. Málokdo z oněch cestovatelů či diváků by si přál jejich integraci, jejich globalizaci. V případě Romů se o ničem jiném neuvažuje.  

Propastný rozdíl

Abych čtenáře neodradila hned na počátku, musím zdůraznit,  že vím o několika „pytloidních“ znacích, tedy těch, kterými se velká část – pytel-  Romů vyznačuje. Jsou hluční, kolem svých domů a ve společných prostorách mají neuvěřitelný bordel, nejsou schopni pravidelné docházky do práce, neplatí nájem a služby, peníze hází do automatů, ždímou statní pokladnu na sociálních dávkách, děti mají problém s docházkou do školy atd.…

Jsou to znaky, kterými se odlišují od pytle gadžů, bílých. Že se tyto dvě skupiny odlišují, není žádný div, procházely zcela jinou historií. Český národ je vlastně pouliční směs snad původních Slovanů, nájezdníků, válečníků a přistěhovalců ze všech světových stran. Máme v sobě jistě kus německé poslušnosti. Neonacistům vzkazuji, že čistá rasa je v našem případě úplný blábol. Nicméně tato směs genů nás učinila globalizovanými skorovyspěláky a ovcemi, které se snaží do stáda těch alespoň vyspěláků, co nejdříve dostat.

Romové, Cikáni by možná také chtěli, nicméně ne zrovna s námi, ale po svém a jinak. Brání jim v tom ale tradice. Tradice, která stojí nejen za zmínku.

 Kapka historie

Cikáni se dostali do Evropy mnohem později než mnohé jiné národy. Nebyli krvelační ani zeměchtiví, nebyli prostě nájezdníky, jako Avaři či Tataří a další … Z kronik víme, že prostě putovali, snad od třináctého století, jistě však v patnáctém století po Evropě. Ač jejich chování vzbuzovalo nelibost – žebrali a kradli drobné domácí zvířectvo a také rozverný způsob života a nezvykle pestré oblečení se zdálo být podezřelé. Byli usídlenci však považování za poutníky, kteří si odpykávali hřích – někdejší odklon od křesťanství a jako pokání jim bylo jistý papežem uloženo, že musí putovat a není pro ně možnost získání půdu. Jako kajícníkům jim náležela jistá úcta. Na tomto základě jim údajně císař Zikmund /1368-1437/, nám známý jako Liška zrzavá /co stál za upálením Jana Husa/ vydával tzv. císařské glejty, předchůdce to cestovních pasů, aby jim byl umožněn průchod územím. Zikmund nebyl nikterak dobrotivý císař, od Cikánů očekával přínos „špiónských“ informací. Je pravděpodobné, že zástupce jisté cikánské skupiny opravdu přijal někdy kolem Kostnického koncilu, a tak zřejmě glejty získali. Je však také známo, že Cikáni posléze glejty padělávali, jevilo se to praktičtější a bezpečnější než domáhat se průchozích listin od dalších panovníků.

Pohled na Cikány se měnil, často jim hrozilo nebezpečí smrti a změna místa byla jedinou záchranou. Jakožto poslední „národ“ se k půdě dostávali těžko a kočování se stalo jejich osudem. Pokud se jim někde podařilo zakotvit, byli stále považování za vetřelce. Ostatně zcela nedávno, před sedmi lety utíkaly tisíce Cikánů z Kosova před zlobou kosovských Albánců, kteří se vraceli zpět na Kosovo. Cikáni jim leželi v žaludku dokonce daleko víc než samotní Srbové. Utíkali tehdy desítky i stovky kilometrů pouze s dětmi v náručí ponejvíce do černohorské Podgorice. Jejich další osud je nejasný, jak tomu už u tohoto etnika bývá. Většinou se jich ujme širší rodina kdesi v dáli.

 Rodina víc než základ státu

Rodina je z jedné strany pro Romy – ponovu budu užívat slovo Rom, i když záměna slova za Cikán je podle mě jen trapná a směšná úlitba za to, že nefunguje soužití Cikánů a gadžů – záchranou a zároveň „prokletím“. Ačkoli Romové u nás patří jednoznačně k nejhůře sociálně situovaným občanům, málokdy je vidíme coby bezdomovce. Je samozřejmostí, že se vystěhovaného Roma a jeho rodiny ujme někdo ze širší rodiny a to alespoň dočasně, než se najde další „azyl“. Tato soudržnost pak neprozrazuje, jak na tom opravdu Romové jsou. Jde vlastně o skryté bezdomovectví, natolik však skryté, že si toho ani média ani politici nevšimli /až do doby „Čunka“/. Ani občany přeplněné byty ve svém okolí nevnímají jako sídlo bezdomovců. 

Teď zřejmě každý čtenář šílí a říká: mají platit a dodržovat zákony jako každý občan! Neperu se. Nicméně jejich přístup k životu je dán vývojem a možná i jinou genetickou výbavou. Každému je jasné, že jihoevropan má jinou náturu než Angličan nebo třeba Švéd. Levákům se přiznávají jiné schopnosti něž pravákům. Nebavíme se pouze o statistice. Romům se nepřiznává nic. Nemají ani status přistěhovalce. Ti mají vždy či vesměs výběr mezi život ve své zemi původu za předpokladu kompromisů minimálně s vlastním svědomím či žití v chudobě a přizpůsobením se zákonům v jiném státě. Romové ten svůj nemají, nemají tedy výběr. Avšak rozumná a demokratická majorita by toto měla pochopit. Číselný poměr občanů majority a romské menšiny by neměl být válcující mechanismem všech kladů života Romů. Ještě se totiž máme od nich lecčemus učit. Když nic jiného, tak třeba ústě ke starším a soudržnosti rodiny. Není možno nechápat tzv. integraci bez rubu, tedy devastace romského společenství.

Ta už bohužel začala a lze ji zatím pouze zbrzdit. Ústavy jsou plné malých Romů, Romové dokonce vyžadují své domovy důchodců. Už předtím se vytratil post vajdy, krále /nemluvím o Olaších/, který byl tou nejvyšší autoritou.  

 Au, au, au..

Romové se naučili – snad právě pro nutnost přežití „cigánit“, řekněme obratně šálit okolí. Kdysi cigánili, aby zachránili holý život, dnes cigání, aby dostali sociální dávky či zmátli média. To zastiňuje všechno další, čím bychom se měli my, gadžové zabývat, abychom byli schopni vzájemného soužití.

Pokusme se také o sebekritiku. Jsme vlastně poserové, kteří se bojí následků, a proto pracujeme a proto se nebouříme, když se panstvo /jakékoli, ale zrovna vládnoucí/ rozhodne nás usurpovat. Jsme asociálové, kteří se neumí postarat ani o svoje vlastní rodiče, a proto je strkáme do různých ústavů. Posíláme děti do škol, jejichž systém ani nám kdysi nevyhovoval a dosud kolem bývalých škol chodíme se sevřeným žaludkem a v v noci se budíme zpoceni vzpomínkou na strach, který jsme cítili protože nedostatečně našprtáni. Na ulici se nepereme, protože si nedorozumění vyřizujeme přes soudy nebo anonymy, eventuálně nájemnými vraždami… atd.….   

 Ohrožený druh

Ale dokonce i problematická většina má v demokracii navrch a ona tvoří zákony a pravidla. 

Už po několikáté se v tomto článku neperu. Je potřeba chtít od Romů, aby se podíleli na pokladně i kulturní úrovni státu. Je potřeba, aby nepřekáželi ostatním žít v pohodě, klidu a pořádku. Je tedy potřeba jim nabídnout práci a donutit je pravidelně pracovat. Třeba Čunkovými metodami. Ale je také potřeba si uvědomit několik věcí. Zdá se, že Romům – mužům nevadí a možná i vyhovuje tvrdá fyzická práce. Je tedy námi vzývané vzdělání tak nezbytně nutné? Není právě u přírodních národů – a těmi jistě ve srovnání s gadži Romové jsou – jen začátkem rozpadu společenství? Ano, je to pravděpodobné pozvolné sjednocení společnosti. Ale! Zachraňujeme kdejakou kytičku, kdejakého tvora směřujícího k vymření. Osobité kmeny, etnika a národy se však snažíme zničit jakousi pofidérní ideou zvanou civilizace, o jejímž důsledku pro celou Zemi zatím nemáme ani potuchy.

 Hurá do osad?

Romové mají jistě jiné a tedy exkluzivní vlastnosti než pytel majoritní. Podle psycholožky Petry Vrtbovské trpí například romské děti vyrůstající v ústavech mnohem větší sociální deprivací než gadžovské. Ač vyrůstají v „tlupě“ nevyrůstají v prostředí blízké jejich založení. Jsou vlastně vykořeněné a posléze selhávají jako rodiče i jako občané. Svoji „velkou rodinu“ potřebují a vyhledávají navzdory „českým“ zvykům.

Mám zato, že bychom se měli zamyslet nad integrací Romů ve smyslu „rozpuštění Romů v majoritní společnosti“, tedy jejich rozmístění mezi gadže. Kromě toho, že se i gadžové brání /naposledy v brněnské části Královo Pole, kde „hrozilo“ romské přestěhování/, ztratíme možná most do jiného, jinak cenného světa.  Nebudeme- li říkat romským komunitám ghetta a umožníme-li romským dětem přístup ke vzdělání a dospělým k práci, pomůžeme-li jim vybrat si mezi žitím v komunitě či „spořádaného!“ života v gadžovském prostředí, možná že se otupí vzájemná nevraživost obou skupin.

A ještě něco, absolutní většina tzv. nepřizpůsobivých občanů - Romů v Česku pochází ze Slovenska. Z osad sem byli importováni za bývalého režimu. Jen zdánlivě – a z našeho pohledu - se stěhovali do lepšího. Bylo to asi tak, jako by nás-gadže někdo stěhoval do osad a tvrdil nám, že toto je ten správný styl života a nám se bude a musí líbit.