Hledání cesty k romskému vzdělání

Romské děti jsou v cestě za vzděláním znevýhodněni. Kromě předškolní přípravy je ale potřeba pomoci dětem i v průběhu prvních ročníků. Jednou z cest může být rehabilitace družin či změna celého základního školství.

školou povinnílenka kucerova

Když jsem se před volbami do Evropského parlamentu ptala /pro romský časopis Romano Vodi/ kandidátů na jejich řešení „romské otázky“, odpovídali vesměs obecně a s překvapením, že by to vůbec na půdě EU měl být nějaký problém. Výjimkou byl pouze Miloslav Ransdorf s velice fundovanou přednáškou a také Jana Hybášková, manželka sociologa Ivana Gabala. Neskrývala se sympatiemi k řešení „internátů“, kde by romské děti měly možnost překonat vzdělanostní handicap. V Moravcově nedělní debatě se o internátech zmínil i Ivan Gabal, i když to vyznělo jako podpora pro zvlášť nadané děti a zřejmě nikoli pouze romské. Ani já jsem „své“ školní družiny nemínila jako separaci neromských a romských dětí: gadžáta si půjdou na tenis a romčata budou psát úkoly. Podle potřeb by eventuální doškolení či rozvijení znalostí a dovedností činili všichni. 

Pohledem do Evropy zjistíme, že existují i jiné cesty vzdělávání než je ta naše. Kuk do Francie nám kromě jiného odkryje vyučování do pozdějších odpoledních hodin, které je ovšem prošpikováno pobytem na hřištích a jinými oddychovými příjemnými aktivitami. Děti si pak domů nenosí úkoly, potažmo zátěž pro rodiče, a rodina se může věnovat nekonfliktním a pohodovým společným činnostem. Rovný přístup ke vzdělání je podpořen.

U nás je velká část odpovědnosti za vzdělání kladena na rodinu. Z vlastní zkušenosti  vím – byla jsem také několik let pedagogem – že nadané děti rodičů s nižším vzděláním mají nesrovnatelně horší podmínky s využitím svých schopností. V nedělní debatě, kde jsem byla jako novinářka, nikoli poradkyně Džamily Stehlíkové, kterou již nejsem. Poznámkou na možnost „povinné družiny“ pro všechny děti bez rozdílu barvy pleti minimálně na prvním stupni jsem nechtěla likvidovat jistě bohulibou činnost pedagogizace rodin v Matiční Člověkem v tísni, ale naopak upozornit na efektivnější možnosti nejen ve vzdělání, toleranci, ale nakonec i bezpečnosti dětí.

Samozřejmě by bylo těžko myslitelné, že by družina fungovala na dnešní bázi. Příležitost vyzkoušet si své schopnosti by mohli dostat „studenti -brigádníci“ pedagogických i jiných škol. Vlastní zkušenost s předáváním znalostí je neocenitelná praxe pro komunikaci s lidmi obecně.

Nemyslím, že odpolední pobyt ve škole by byl nějak traumatizující pro děti a ohrožoval by pevnost romských rodin, jak míní Petr Uhl. Pokud by ovšem trpěli romští rodiče pocitem méněcennosti vůči svým potomkům na poli vzdělanosti, mohli by též navštěvovat vzdělávací hodiny. Podle mého by toto mohlo být částečnou alternativou „Čunkova penza za sociální dávky.“

Zajistit stejné šance pro všechny děti školou, čti i „družinou“, má mnoho plus. Vládní politika integrace odstartována právě za působnosti Petra Uhla, zahrnující mimojiné i rozpouštění romských ghett a rozmísťování romských rodin do gadžovského prostředí znamená i ztížení práce občanských sdružení pracovat s větším počtem rodin. V komunitě jako je Matiční organizace Člověk v tísní lehce sežene účastníky doučování, též místo k tomu potřebné. Na ploše celého Ústí nad Labem by dojíždějící děti i vhodné místo lovili marně.

Na závěr si ovšem neodpustím jednu opovážlivost. Není integrace jen převlečená asimilace? Neměli bychom se nejen ptát, ale i opravdu zjišťovat, co Romové chtějí a jestli „lidská práva“ nejsou jen námi- gadži- zejména pro nás samotné výhodně nalinkované koleje? Není Romům dobře v komunitě?

Ať či tak, státní politika se ubírá cestou rozpuštění romských komunit a jako největší problém integrace vidí právě ve vzdělání. Nemělo by jít ale o vytvoření elity – podpora pro romské vysokoškoláky je obrovská –ale o vzdělání všech Romů. Proto základní školství považuji za opravdu základní a možnost zainteresovat přímo školu či instituci navazující považují za efektivnější, než spoléhat na občanská sdružení periodicky žebrající almužnu od státu. Tím není řečeno, že by jistá občanská sdružení nemohla zajišťovat tuto činnosti za podmínek vymezení si kompetencí s ministerstvy.