Choroba politiků: Vlčí mlha /tentokrát romská/

Osmdesát, někde i devadesát procent Romů-chlapů pracuje. Je tu jen jedna maličkost: načerno. Jsou velmi spokojeni, prachy dostanou hned a naruku. Měsíčně jim k neodevzdaným daním stát přihodí ještě sociální dávky.

Ne, vy nemáte vlčí mlhu. Ti kopáči v ulicích, kteří se docela obstojně ohání krumpáči jsou opravdu Romové. Při bližším ohledání se kdesi nablízku blýskne tvarohová tvař či zevlující čokoládová.

Spěchající Pražák, Brňák, Ústeček – no těch měst je nepočitatelně- se pravděpodobně nezastaví a nehodí řeč s rozmáchnutým krumpáčem. Já ano. Nechci však domů zdatného siláka, zajímá mě pouze rozhrnutí té vlčí mlhy. Podle obecného mínění Romové přeci nepracují a pracovat nechtějí.

Slušně se představím a ptám se, odkudže ti švarní hoši jsou. „Z Popradu,“odpoví fešák mezi dvěma kopy. Něco už o práci slovenských Romů vím. Pár týdnů tu kopou české ulice jako „barevní“, a pak jedou vysypat menší část zasloužených peněz do rodné osady, která živoří. S rodinou si moc neužijí, za pár dní zase putují ke svým chodníkům s chodícím českým jazykem.

Hovořit s romskou pracující skupinou se však daří velice zřídka. Mají totiž svého mluvčího. To je ta zmíněná tvarohová či čokoládová tvář. Je to jejich šéf. Mluvívá slovensky, ale často i česky. Bývá i zpočátku sdílný. Sice se prý složení party mění, ale jinak vládne spokojenost. Než se dostanu k otázce, jako formou – jestli brigádně či zaměstnanecky- švarní hoši pracují, jsou mluvící šéf i pracující pryč.

V Chánově, nejznámějším to romském ghettu je podle dat mosteckého úřadu práce a sociálky téměř absolutní nezaměstnanost. Jen někteří Romové tu pracují vrámci veřejno prospěsných prací, někteří jsou pod křídlem Martina Nebesáře /Dům romské kultury o.p.s./ a mají na starosti drobné opravy místních zdevastovaných paneláků.

Ovšem od jistého mosteckého magistrátního úředníka, který nechce být jmenován, dostávám tip na zítřejší rozbřesk: „Jeďte se podívat do Chánova. Stojí tam velké skupiny chlapů, přijedou auta, ta je naloží a rozvezou. Večer dostanou peníze na ruku. Samozřejmě je to černota. Žádné daně, žádné pojištění… ale pro ně je důležité, že nepřijdou o pobírání sociálních dávek.“ Odhad úředníka fakticky - leč načerno – pracujících chánovských mužů je minimálně osmdesát procent.“

Hned dopoledne jsem takovou pracující bandu vyhmátla při úpravě cestiček v Mostě. Nebyli z Mostu, byli z Chomutova. Pravidlo zní: lepší nepracovat v domovském městě. Na firmu jsem se nestačila zeptat, odehnala mě tvarohová postava.

Na tzv. brigádách zdánlivě profitují jak Romové – berou dávky i peníze na ruku, tak jejich šéfové-mluvčí –neodvádí nic státu, tak velké firmy, které tyto kopáčské skupiny najímají- mají bezpracně dobře zorganizované party, které mohou dost dobře „natáhnout“. O jejich práci načerno totiž vědí, lze tady licitovat, čti podhodnotit.  

Že stát přichází o slušnou sumu peněz, netřeba zdůrazňovat. O zásadní částku však přichází samotní Romové. Z čeho se jim bude vyplácet třeba důchod, je mi záhadou. Mohou se prokázat pouze sociálními dávkami. Kromě jiného ale dnes nemají velkou motivaci se řádně zaměstnat.

Moje informace zajisté není žádné novum. Těch úředníků, kteří nechtějí být jmenováni a kteří na „nešvar“ potichu, ale hodně potichu upozorňují, je celá řada.

Že by mluvili tak potichu, že by je poslanci či ministři neslyšeli? Nikoli. Věc je obecně známa. Otevřít ji však nikdo nechce. Velké firmy, pro které ty malé „černé“ pracují dodavatelsky, se tváří seriozně. Pokud v nich nemá podíl přímo stát, pak je zde zaháčkováno mnoho politiků či jejich příbuzných. A to napříč politickým spektrem.

članek byl nabídnut Pravu