Albánie, stále zakletá země

Bez nadsázky: Neznám krásnější a bohatší evropskou zemi. Mluvím o přírodě a o nerostných surovinách. Ale neznám zemi zdevastovanější a nebezpečnější. Mluvím o bagrech presidenta Hodži, který zlikvidoval téměř veškeré kulturní dědictví předků a mluvím o banditech, co třímají zbraně z vykradených vojenských skladů. Trochu se o tu zemi bojím. Bojím se nových bagrů, co by rády Albánii  přeměniy na zemi betonových hotelů. 

Cesta za zrcadlo

V Terstu se nebe zatáhlo než jsme nalodili škodováckého pickupa a favorita, obé s nápisem Geofyzikální ústav AVČR. Na palubě se do třinácté komnaty Evropy sunuly desítky dalších ojetin, suvenýrů to Albánců, kteří si hrdě přiváželi do země Hodžových bunkrů z pozlátkového kapitalismu symboly bohatství. Řidiči, stejně jako my, zapadli záhy do podpalubí a obsadili bar. Na bouřku i zakletou zemi jsme se připravovali sklenkami campari a karbanem. Albánci cucali pyšně coca-colu, a tak to prvních zhoupnutích lodi překvapivě zuřícího Jadranu zbledli a hlavy schovali do blicích pytlíků.

Jak pak naopak noc bledla, tak bouře ustupovala. Ale ohně na levoboku signalizovaly, že ta lidská stále zuří. Míjeli jsme pobřeží bývalé Jugoslávie. Byl rok 1992.

Vyjíždíme z lodi. Na bunkrech poskakují odrbané děti. Žebrají, mlátí do kapoty, tlačí se jeden přes druhého. Že nerozumíme, nechápou. Uvítací delegace v kvádrech, tedy kolegové z tiranské university, je surově odeženou. „Nic jiného se nedá dělat,“ omlouvají se trochu stydlivě. Kolem poloasfaltové cesty do Tirany – Albánie má jedny z největších nalezišťˇ ropy, potažmo asfaltu na světě – sedí prodejci matek, chladičů nebo kol. Za pár set metrů si tu sestavíš celé auto. Dochází nám, že třeba za pár dní i to naše.

Kolegové pochopí: „Auta budou hlídaná.“ A byla, stejně jako my. Po tři neděle zpoza keřů vykukovali permanentně okvádrovaní profesoři či jenom docenti.

 Hlavní město Tirana

Nevycházejíce z údivu – tohle, že je Evropa? – vkodrcáme do Tirany. Objedeme něco krav a stavíme na dvorku. Auta parkujeme pod zámek a bdělé oko vydřiducha – parkovné je pěkně drahé -  za vysokou zeď. My se ubytujeme v druhém patře domu –je ještě nedostavený nebo už spadlý? – u známých známého kolegy docenta. Naší hostitelé nám poskytli celý byteček, kde sami přespávají, neprozradí. Svou přítomnost v bytě prozradí jen plné talíře tučného skopového a  řvoucí televize. Samozřejmě kanál provenience italské.

Hned první den neleníme a vyrazíme do centra, tedy parku. Je překvapivě jen pár desítek metrů odtud. Smráká se. Vyšňoření Tiraňané zavěšeni jeden do druhého až pátého se procházejí, rozmlouvají, zdraví další skupinky. U polorozpadlého stánku kupujeme PETku s americkou limonádou. Pro místní trochu luxusní pití. Kam ale s prázdnou flaškou? Aáááá, konečně po hodině koš? Bum. Koš nemá dno, láhev se kutálí…

Později chápeme. K čemu zde koše? Albánci je dosud nepotřebovali. Plasty a jiné „moderní obaly“ přinesl až nedávný převrat. 

Korso končí se setměním. Začíná policejní hodina. Po deváté nesmí nikdo opustit dům. Jinak se střílí.

 Krevní msta

Nejsme tu kvůli Tiraně, ale kvůli geofyzice. Vyjíždíme do hor na severu. Každý den začíná před pátou. V pět je na stole řada panáků pálenky. Co člověk, to panák, včetně řidiče. Bez toho nakopnutí by prý cestu nezvládl. Jestliže Tirana je samá díra, pak horská cesta je koryto potoka. Naše škodovky kodrcají statečně ač napojeny vodou o síle 34oktanů. Jen trochu se za dejchavičnost zastydí, když nás míjí obří náklaďáky s nákladem stojících domorodců. Místní to doprava.

„Zastavíme se v Vermosh,“ oznamuje jednoho dne albánský kolega jménem Anděl a mizí. O hodinu později ho následujeme. Do nejsevernějšího a také nejdivočejšího výběžku Albánie, kde život běží, či spíš končí stále podle pravidel krevní msty, dokodrcáme lehce kolem čtvrté. Chudák obětní beran pro vzácné hosty se už otáčí kolem osy v žáru odraženém přímo od kamenné zdi stavení. Mají to vychytané. Beran je servírován za dvě hodiny. Síň je jeden dlouhatánský stůl a postel v rohu. V té leží matka hospodáře. V čele usedá onen staršina, po pravici nejvzácnější host, ředitel Geofyzikálního ústavu AVČR. Já smím sedět po levici. Další hodovníci jsou jen muži. Ženy za stůl s muži zasednout nesmí. Až na další výjimku. Kousek ode mne zasedne pro nás přízrak -příbuzná, co sem zaskočila z New Yorku. Má příšerně vysoké podpatky a v „amíkárně“ prý skvělou práci. „Chodíte často do Metropolitní opery?,“ zeptá se zvědavě kolega, milovník vážné hudby. Ňujorčanka pokrčí rameny a ptá se, co je to opera.

Ženy nás mlčky obskakují. Nejdříve porci dostává stará paní v posteli. Pak podle pořádku: čelo –hospodář…a my.

Ač se šeří, nabídnuté postele odmítáme. Pravidla krevní msty nastudované prostě nemáme.

Vracíme se do Skodry. V pět ráno tradiční pálenka a ještě za šera na druhou stranu města pro auta. Několik desítek policistů nám zatarasí cestu. Za nimi totiž leží několik těl. Prý si v noci gangy vyřizovaly účty.

 Buldozery a víra

Do Albánie se vracím coby humanitární pomoc v roce 1999. Užívám si ji bez čupřin hlídajících za křovím. Na místě děravého koše se tlačí stovky provizorních kavárniček a hospůdek. Každý večer jsou zaplněné rozvernou mládeží. Prý je tu jakýsi problém, všechny stavby jsou černé.

Jinde v centru řádí buldozery a bagry. V jejich tlamách končí nádherné leč zchátralé prvorepublikové objekty. Na jejich místě rostou novodobé vysoké krabice. Na bydlení v nich ovšem téměř nikdo nemá.

O nové zdejší trhy bojují západní firmy. Co dům, to reklama. A na co jiného než na americké limonády a cigarety?! Snad na to mají alespoň stovky veksláků, co dny prostávají nedaleko sochy  udatného Skanderbega s pakly leku, místní to měny. Čekají na navrátilce z ciziny. Já hrdě měním v bance. Banka, to je jeden zamřížovaný úředník s pracovní dobou dvě hodiny denně.  

Rostou i kostely. Ponejvíc římsko katolické. Investorem jsou přímo Italové. Hodžovy děti se vrací k bohu. Údajnou tradicí Albánců je prý islám. Chyba lávky. Křesťanské kostely praskají nyní ve švech.

 Mateo

„Chcete ukázat moji práci,“ přichomýtne se mladík v pravoslavném kostele a táhne mě k ikoně na stěně. Je studentem výtvarné akademie, ale na rozdíl od kolegů je ikonopiscem. Za svoji zemi se spíš stydí. Miluje jen moře. Za ním je možná jeho budoucí domov. Spojené státy, kam prchá většina Albánců, neobdivuje. Nabízím Českou republiku a slibuji pomoc se sehnáním víza. … pro začátek turistického. Dívá se smutně, na možnost odstěhování z nemilované vlasti nevěří. Spřátelíme se, představí mi rodinu. Matka má soukromou praxi. V suterénu nedaleko čehosi – co si říká nemocnice a kde se venku pasou ovce a uvnitř leží pacienti v temnu a v civilu na nepovlečených postelích – buduje sama laboratoř na rozbor krve. Je milá a smutná.

Ten večer rozmlouváme s Mateem v dřevěné venkovní hospůdce i přes zavíračku. Ulice jsou mrtvé. Pospícháme bydlet. Přibrzdí taxi, řidič vystrčí hlavu a pistoli. Utíkáme, taxi za námi. Mizíme v úzké uličce, jenže taxi také… „Policajt!,“zaraduji se. Mateo se vyděsí. Prý tady uniforma neznamená bezpečí, naopak. Konečně ticho. V holandském humanitárním centru zapadáme do oslavy. Slaví se příjezd další kolegyně. Je to vnučka presidenta Churchilla. Zítra ona, stejně jako ostatní bude pomáhat dětem v chudinské čtvrti Tirany.

Večer mám sraz s Mateem. Jenže naše hospůdka už není. Stejně jako ostatní stavbičky odhrnuly buldozery. 

Odjíždím s kosovoalbánskými uprchlíky do jejich rodného Kosova. Cesta bude prý horor. Přepady banditů jsou tu na denní pořádku. Druhý den jsem živá v Kosovu. Absurdně ve větším bezpečí.

 Nevyřešená záhada

Za dva roky v roce 2001 jsem tu zase. Hranice z Černé Hory překračuji s partou chlapů, co nabídli pomoc při hledání tří studentů. Právě zde také před měsícem překročili hranici Jan a Michal Pavelkovi a Lenka Tučkova. Od té doby jsou pohřešováni. Ani naše, ani žádná z dalších hledacích akcí nebyla úspěšná. Při nedávné návštěvě u nás president Albánie slíbil osobní pomoc při hledání zmizelých.

clánek byl publikován v Metru