K napsání článku mě inspiroval jeden krátký film a jedna dlouhodobá iniciativa. Z obojího vyplývá, že nahlížení na postavení žen ve společnosti je stále v řadě případů na úrovni pozorování exotických bytostí.
Včera jsem shlédla v prostorách Filosofické fakulty Univerzity Karlovy premiéru dokumentárního filmu slovenské režisérky Lenky Moravčíkové-Chovanec s názvem Prvá: Ludmila Pajdušáková. Promítání proběhlo v rámci setkání Odborné skupiny pro historii astronomie České astronomické společnosti v kontextu s aktivitou skupiny socioložek a historiček, které mapují zapojení žen do vědy, především v historických dobách.
Po promítání filmu se rozběhla diskuze, kde se přítomní muži – většinou vědci na Pajdušákové doslova vyřádili. Jistě to byla složitá osobnost – na jedné straně měla velkou zásluhu na popularizaci astronomie a vybudování hvězdárny na Skalnatém plese, známá se stala, i v zahraničí, díky objevu pěti komet. Na druhou stranu jako kovaná marxistka využívala popularizaci astronomie k propagandě a v postavení ředitelky hvězdárny zničila kariéru několika talentovaným mladým vědcům. Především ale zpochybňovali její odborné schopnosti – nastoupila na hvězdárnu do technické pozice, původním povoláním byla učitelka, později vystudovala astronomii na UK v Bratislavě a získala doktorát. Přesto se pánové vyjadřovali, jako kdyby astronomii vůbec nerozuměla. Odbornice na historii žen ve vědě po projekci diskutovaly, už jen mezi sebou, v tom smyslu, že podobně (či hůř) se chovala ve stejné době velká řada vědců a dalších lidí ve vedoucích pozicích, ale nikdo to nepřetřásá, protože se jednalo o muže.
V loňském roce vyšla ve vydavatelství ČVUT kniha Ženy v dějinách matematiky, fyziky a astronomie prof. Ivo Krause. Mám k ní poněkud výhrady, protože se autor věnuje víc vývoji daného oboru než samotným osudům jmenovaných žen. Na příkladu příběhu Ady Augusty Byron (Lovelace) je vidět, že také vynechává důležité informace o přínosu hrdinek jednotlivých příběhů pro daný vědní obor. Nikde totiž nezmiňuje, že hlavní přínos Ady Byron je zavedení podmíněného příkazu, což je základní struktura programování. Hovoří zde jen neurčitě o tom, že použila přístup k řešení programátorského problému, jaký se používá i dnes.
Když jsem knihu objevila, měla jsem z ní radost, než jsem zjistila, že obsah je smutný. Některé příběhy jsem znala už dřív – třeba osudy Lise Meitner nebo Joyce Bell, které by patrně dostaly Nobelovu cenu za fyziku, pokud by se narodily jako muži. Skutečnost je taková, že opravdového věhlasu dosáhla ve vědě jen jediná žena – první profesorka na Sorbonně, nositelka Nobelovy ceny za fyziku a Nobelovy ceny za chemii Marie Sklodowska-Curie. O osud této mimořádné ženy se zajímám od dětství, takže vím, že kromě geniality byla také obdařena povahovými vlastnostmi, které z ní dělaly velice silnou a odolnou osobnost.
Ostatní talentované a geniální ženy zůstaly v pozadí, udělaly spoustu práce, za kterou byli oceněni jejich kolegové a vedoucí, některé předčasně zemřely. Kladla jsem si otázku, proč ženské osobnosti ve vědě znají většinou jen odborníci z daného oboru, (a ještě se kolikrát někteří muži s nižším sebevědomím snaží jejich přínos bagatelizovat). Myslím si, že hlavní problém, který brání i dnes většině žen, aby se vypracovaly nejen na špičkové vědecké pracovnice, ale i do vysokých manažerských pozic, v politice a jinde, je v tom, že je na ně, a to už od dětských let, vyvíjen velký tlak okolí. I když i muži, kteří si vyberou netradiční povolání, nebo třeba mají odlišnou sexuální orientaci, či jsou jinak „jiní“, budí pozornost, zdaleka se to neřeší tak jako u žen. Po revoluci dokonce vycházely v novinách a různých populárních časopisech články, v nichž „odborníci“ tvrdili, že ženy, které se věnují na prvním místě svojí profesi (zejména v oboru technických věd), mají nějakou genetickou nebo vývojovou poruchu. Nedávno jsem se od jedné matky dívky ve školním věku dozvěděla, že už ve škole děti násilně nedělí na pracovní vyučování – v mojí generaci měli od 7. třídy ZŠ zvlášť tělesnou a pracovní výchovu dívky a kluci. Dívčí skupina měla šití a vaření, což mi zbytečně kazilo průměr, a stejně jsem se ani jedno nenaučila (ani to nemám v úmyslu).
Tento tlak okolí působí nejen zvenčí, kde se projevuje nejen teoreticky v různých rádoby odborných článcích a knihách, ale i prakticky různými ústrky a kladením překážek, (vím z vlastní zkušenosti – bez házení klacků pod nohy jsem už dnes mohla psát habilitační práci), tak působí i zevnitř sníženým sebevědomím žen, které se kolikrát samy dobrovolně staví do pozadí (a někdy se i stydí za svoje schopnosti). Film o Ludmile Pajdušákové, který mě k napsání článku inspiroval, je také jedním z důkazů, že pro ženy ve vědě ještě dlouho nebude místo, jaké by si skutečně zasloužily.
