Supernova Stanislava Grosse

Odchod každého člověka je smutná záležitost, tím spíš ve věku, kdy by mohl mít ještě téměř jednou tolik let před sebou. Zpráva o odchodu Stanislava Grosse na věčnost mě však zasáhla ještě z jiného důvodu. Původně jsem chtěla článek nazvat „Stanislav Gross očima vrstevnice“.  

Když jsme v roce 1989 chodili se spolužáky na demonstrace, stáli u školy s páskami na rukávě, místo výuky debatovali na besedách, dívali jsme se do budoucnosti s velkou nadějí, byli jsme mladí a plní ideálů. Některé moje vrstevnice šly z nadšení z revoluce pracovat do parlamentu, jedna kamarádka se dostala až do kanceláře Pražského hradu, (a později mě požádala, abych nikomu neříkala, že tam pracovala). Osobně si myslím, že právě naše generace narozená v době, kdy se bořily staré pořádky, kdy se začal hrát rokenrol a nosit dlouhé vlasy, měla v sobě toho správného „revolučního“ ducha. Myslím si, že o deset let mladší ročníky, kterým se občas říká „Husákovy děti“ už byly příliš krotké a neprůbojné. Moji známí a kamarádi, kteří se narodili v 70. letech, vykazují daleko větší sklon k maloměšťáctví a nechuť ke změnám a rebeliím, než jsme měli my.

Píšu to proto, že úspěšní mladí lidé z mojí generace, mezi nimiž Stanislav Gross byl možná nejvýraznější, byli pro nás v určitém smyslu, když ne přímo vzory, tak určitě symboly. Pro nás, kteří jsme začali chodit do školy za tuhé normalizace na počátku 70. let, léta dospívání prožívali obklopeni rudými hvězdami a nápisy provolávající slávu Sovětskému svazu, a značkové oblečení viděli jen za výlohou tuzexu, byla revoluce jako zázrak, jako sluneční světlo a čistý vzduch na konci tmavého zatuchlého tunelu se slizkými vlhkými stěnami. Jestliže se někdo z této generace poznamenané pokřivenou marxistickou výchovou, vypracoval a uspěl v nové době, byla to pro nás naděje, že naše generace není ještě ztracená, že může i každý jeden z nás něco dokázat. I když to později zdaleka každému nevyšlo, i přesto, že se později ukázalo, že ti, které jsme obdivovali, měli svoje chyby a někdy používali až příliš ostré lokty, tehdy to vypadalo jinak, dívali jsme se jen dopředu. Jistě někteří prozíraví lidé, jako například Karel Kryl, už viděli brzy, na začátku 90. let, že rozjetý vlak směřuje na odstavnou kolej. Většinou jsme ale cítili vítr ve vlasech, když jsme se dívali z okénka, a vlak uháněl krajinou bez ostnatých drátů a zakázaných území vyhrazených spřátelené armádě.

V jedné, asi deset let staré básni, jsem napsala: „je znavený svět naší generace, jako stařena si hlavu podpírá,…“ a dál tam bylo něco o tom, že „povede dálnice, kde děti si hrály na louce“, a že se místo na kosmický výzkum dávají peníze na zbrojení. V této chvíli to nemá smysl rozebírat, všichni víme, jak pokračoval vývoj. Jeden komentátor jmenoval celou řadu nadějných politiků z té doby, kteří pocházeli ze stejné generace, ale já většinu z nich znám jen podle jména, přestože se o politiku docela zajímám. Byl to jediný Stanislav Gross, který dosáhl významných úspěchů. Jeho vzestup byl až příliš rychlý, jeho hvězda zazářila jako supernova, a stejně rychle zhasla. Hvězda postupně prochází vývojovými stádii stejně jako člověk. Nejdřív se rodí z mlhoviny, ještě nemá ani vlastní světlo. Teprve při určité velikosti zárodku, kdy je dostatečně velký tlak a teplota, se v nitru zažehnou termojaderné reakce, a mladá hvězda začne zářit. Postupně přejde do dospělosti – dospělým jedincům se říká „hvězda hlavní posloupnosti“. Mezi takové patří i naše Slunce. V pozdějším věku se hvězda zvětšuje, patří mezi červené obry, případně veleobry. V jednom okamžiku se vlastní gravitací zhroutí do jádra, kde vznikne tak velký tlak, že zpětná rázová vlna rozmetá obal hvězdy, která zazáří jako supernova. Krátce intenzívně září, a vzápětí se zhroutí podle hmotnosti původní hvězdy do bílého trpaslíka, neutronové hvězdy nebo černé díry. Tedy hvězda, která extrémně intenzívně září, není v plné síle, jak by se zdálo na první pohled, ale už na konci svého života. Zbytek po supernově jen slabě svítí, až úplně vyhasne, a stane se z něj černý trpaslík.

Není v tuto chvíli důležité, který typ závěrečného stadia hvězdy nastal v poslední fázi života  nejmladšího premiéra a nejpopulárnějšího politika, jakého jsme po revoluci měli. Jeho úspěch byl kdysi symbolem, že i naše, zdánlivě ztracená generace, může prorazit v nové době. Jeho pád ukázal, že je pro naši, v socialismu vychovanou generaci je těžké bojovat jen povolenými zbraněmi. Jeho odchod ukazuje, že i naše generace je smrtelná, a měli bychom se snažit využít čas i k tomu, abychom napravili chyby, kterých se dopustili ti, co se snažili rychle zazářit, a jako supernovy  předčasně zestárly a zhasly.