Je už hodně únavné sledovat stále nové zprávy o tom, jak probíhá uvolňování opatření proti epidemii. Podle skutečné situace to působí dojmem, že si někteří zodpovědní nemohou zvyknout, že by skončila jejich chvíle slávy a moci.
Jméno šlechtice a politika G. A. Potěmkina jsem slyšela poprvé na brigádě při doplňování zboží v obchodě, kde jsme dostali za úkol "fejsovat", to je zaplňovat první řadu v regálu zbožím, aby vypadal plný, přestože za tou první řadou už nic nebylo. Manažerka tehdy řekla, že je to taková Potěmkinova vesnice. Na tuto příhodu jsem si kolikrát vzpomněla v poslední době, kdy vychází stále nová a nová prohlášení, jak se po několika dnech postupně "uvolňuje". Když člověk paralelně s tiskovými prohlášeními a titulními stranami novin sleduje nejen diskuze na Internetu, ale hlavně denní reálnou praxi, musí nabýt nutně dojmu, že ti, kdo tato prohlášení vydávají buď žijí v nějakém bunkru, zcela izolováni od okolního světa, a nebo, což je pravděpodobnější, hrají Potěmkinovu hru na uvědomělou zodpovědnou společnost, která je světovým lídrem v opatřeních proti šíření epidemie (resp. pandemie).
Když Adam Vojtěch, kterého někdo v diskuzích vtipně nazval "ministr roušek", vyhlásil, že se můžeme ve venkovním prostředí pohybovat bez roušky, tak to nejen na sociálních sítích vzbudilo oprávněné veselí, jehož příčinou nebyla, jak by se zdálo, ani tak radost, že už můžeme dýchat čerstvý vzduch, ale zejména také pobavení nad poněkud opožděnou reakcí na běžnou realitu, kdy mnoho lidí už chodilo venku bez zakrytého nosu a úst dlouhou dobu, (někteří i v hlubokém nouzovém stavu). Někdy ta uvolňovací pravidla působí jako pero, které před érou počítačů vykreslovalo na papír záznam měřeného průběhu fyzikální veličiny. Dobrý politik by jistě měl mít nějaký vnitřní barometr, nebo aspoň inteligentního poradce, který mu ukazuje nálady ve společnosti. Neměl by však reagovat s příliš velkým zpožděním, aby nepůsobil neprofesionálně až směšně.
Poslední dva týdny, kdy už teploměr šplhal k letním hodnotám, a zakrytá spodní část obličeje způsobovala nejen dýchací potíže, ale i vyrážku na bradě a další nepříjemnosti, očekávalo čím dál víc lidí úplné zrušení povinnosti, která ve většině světa vůbec nebyla. To by samozřejmě nešlo, nesmíme ztratit tvář a nechat potopit naši vlajkovou loď. Občané si, jako v mnoha jiných případech, našli vlastní cestu. Většinou nosí roušky tak, aby mohli dýchat, tedy pod nosem. Nejhůř jsou na tom samozřejmě ti, kteří mají povinnost trápit se v roušce celou pracovní dobu, takže se nelze divit, že mnoho z nich to už nemůže vydržet a má kousek látky na gumičce zavěšený za ušima a shrnutý pod bradou. Poslední dobou marodím, (proto mám víc času na blog), a taky se velmi často pohybuji ve zdravotnických zařízeních. Musím říct, že za měsíc, kdy jsem je začala obcházet, se atmosféra hodně změnila. Zatímco na začátku května mě doktorka napomenula, že si mám dát hadřík i přes nos, tak tento týden jsem na klinice potkala většinu personálu, a to nejen administrativního, ale i zdravotnického, bez jakéhokoliv pokusu simulovat zakrytí nosu a úst.
Až tahle divná hra skončí, všichni si asi oddechneme. Najdou se však jedinci, kteří budou Potěmkinovy roušky nosit dál, protože strach je u nich silnější než potřeba nejen svobody, ale i vzduchu k dýchání. Například ten řidič, který měl v uzavřené kabině roušku nataženou až k brýlím a spílal mi, že všechny v tramvaji, což byl on v kabině a jediný spolucestující sedící asi tři metry ode mě na vyvýšeném místě, ohrožuju, nemusím vědět, že to mám v sobě a můžu všechny nakazit. Lamentoval, že on je v tom celý den. Byl zavřený v kabině v roušce v době, kdy už řidiči dávno roušku nosit nemuseli, takže je možné, že u něj způsobil nedostatek kyslíku zhoršení usuzovacích schopností. Když jsem totiž řekla, že mi není dobře a nemůžu v roušce dýchat, tak prohlásil: "Tak si ji dejte aspoň na krk!".
