Po dvou letech návštěvy seminářů a práce nad tvůrčími úkoly jsem si včera přinesla domů osvědčení o absolvování kurzů tvůrčího psaní na Literární akademii, což je jediná vysoká škola u nás zaměřená přímo na výuku tvůrčího psaní. Během studia jsem se kolikrát dostala do diskuse, někdy i do sporu, se známými, přáteli i dalšími lidmi, třeba v debatách na Internetu. Přitom se ukázalo, že hodně lidí zastává názor, že se tvůrčí umělecká práce nedá naučit. Chci se proto v tomto článku zamyslet nad významem kurzů tvůrčího psaní, popsat vlastní zkušenost a zajímají mě také názory čtenářů.
Musím říct, že když jsem v jednom článku na Internetu zveřejnila pozvánku na autorské čtení posluchačů kurzů tvůrčího psaní, byla jsem docela překvapená názory, někdy i velmi vyhraněnými, že takové kurzy a vůbec vysoká škola s tímto zaměřením jsou nesmysl, že se tvůrčí umělecká práce nedá naučit, protože záleží jen na talentu. Kromě jiných věcí jsem se v článku zmínila, že jsme se v kurzech učili, že základní věc, kterou máme mít při psaní na mysli, je okruh čtenářů, pro které je dílo určeno. Uvedla jsem i dvě ukázky ze své tvorby, které byly napsané jako úkol s tímto zaměřením. Byly to dva fejetony, z nichž jeden měl být napsaný jako pro společenskou přílohu novin typu Ona dnes a druhý pro literární časopis. Jeden čtenář – odpůrce výuky tvůrčího psaní – potom napsal do diskuse jako jeden z argumentů proti výuce tvůrčího psaní, že ve škole budoucí autory učí, že se mají podbízet čtenářům.
Co jsem se v kurzech naučila
Kurzy tvůrčího psaní pro veřejnost jsou organizované tak, že si posluchači mohou vybrat z nabídky seminářů, a to buď jeden nebo dva semináře týdně. Semináře vedou profesionální spisovatelé různých žánrů (prozaici, básníci, dramatici). Já jsem první rok navštěvovala seminář zaměřený na psaní krátkých textů, kde jsme probírali základní útvary jako je popis (prostoru, osoby, situace). Pamatuji se, jak jsme na prvních hodinách popisovali obrázky z knížek pro děti. Bylo na nás, jak k zadání přistoupíme, jestli napíšeme technický popis, co je na obrázku, nebo třeba vymyslíme příběh. Učili jsme se také kratší útvary, které se obvykle neprobírají ve škole. Byl to například deníkový záznam, sen, vzpomínka. O některých literárních žánrech, jako je ekfráze a epifanie, jsem slyšela v kurzech poprvé. Na závěr kurzu jsme psali soubor textů, které měly být ve stylu vln (podle románu Vlny od Virginie Woolf).
Některé hodiny byly dost zábavné, když jsme měli v rámci žánru ekfráze popsat neznámou vůni nebo chuť, a lektorka přinesla na hodinu termosku s čajem, kořenky, dózy na krémy, kdy jsme se zavřenýma očima čuchali a ochutnávali, a potom jsme měli popsat, co nám vjem evokuje. Úkoly byly, kromě posledních, spíš jednoduché. I tak jsem s nimi měla občas problém. Například, když jsme měli literárně popsat kuchařský recept, tak jsem musela zajít ve vzpomínkách hodně daleko do minulosti, kdy jsem v dětství pomáhala babičce s pečením vánočního cukroví. Bohužel byly dokonce dva úkoly o vaření – ve druhém případě jsem popisovala, jak se mi nedaří uvařit vejce na měkko a mám ho vždycky natvrdo. Někdy úkol sedl naopak skvěle. Jednou jsme měli popsat zážitek z poslední doby a já jsem byla shodou okolností den předtím na exkurzi na hvězdárně, kde jsme s pomocí 3D brýlí cestovali sluneční soustavou.
Když jsme měli na konci roku vyplnit dotazník, jestli pro nás byl kurz přínosem a v čem, tak jsem vůbec nepřeháněla, když jsem napsala, že jsem se naučila především lépe vyjadřovat, což mi pomáhá i v psaní odborných článků, a to přesto, že většinu z nich píšu v angličtině. Jako další přínos vidím, že jsem se naučila teoretické zásady jednotlivých žánrů.
Ve druhém ročníku jsem chodila do kurzu se zaměřením na povídku a drama. V první části jsme probírali zásady povídky (ne každý kratší prozaický útvar je totiž povídka, přestože si to myslí často i profesionální spisovatelé), ve druhé části potom dramatické útvary. Opět jsme se učili teoretické principy a zásady jednotlivých žánrů. Zápočtová práce byla středně dlouhá povídka (asi do deseti stran) a dramatizace této povídky. Mohli jsme si přitom vybrat dramatický žánr (divadelní hra, televizní inscenace, rozhlasová hra). Ze zkušenosti můžu říct, že převést povídku na dramatický útvar není vůbec jednoduchá záležitost.
Kdo je spisovatel?
Byla jsem svědkem jedné bouřlivé debaty o tom, kdo je spisovatel, přesněji, kdo se může za spisovatele označit. Když to už vypadalo na to, že spolu zúčastněné osoby do konce života nepromluví, tak jsem nabídla, že se zeptám lektorky v kurze, o jejíž profesionalitě nikdo nepochybuje. Ona mi na otázku hned neodpověděla, nechala si čas na rozmyšlenou přes přestávku. Po přestávce mi řekla citát od Williama Saroyana: „Chcete se stát spisovatelem? Tak začněte psát.“
Na to hned odpůrci řeknou, že píše třeba novinář, lze psát odborné knihy, nebo si třeba psát deník, a tedy, kdo píše, tak ještě není spisovatel. Jiná verze je, že spisovatel je ten, kdo vydal knihu. Odpůrci této teorie řeknou, že si člověk může vydat knihu sám a také se rozvine diskuse na téma elektronických nakladatelství, že kniha vydaná jen v elektronické podobě nemá stejnou váhu jako tištěná a podobně. Když se všichni shodnou, že spisovatel je ten, kdo vydá knihu, tak se začnou hádat, kolik těch knih musí být. Obvykle nestačí jedna, ale stačí dvě? Jiná možnost je, že spisovatel je ten, kdo se psaním (rozumíme tvůrčím psaním) živí. V kurzech jsem se ovšem dozvěděla, že z profesionálních spisovatelů se pouze psaním živí čtyři procenta. A pokud někdo není Dan Brown, musí obvykle alespoň částečně dělat jinou práci (viz i naši lektoři v kurzech tvůrčího psaní). Kdo je tedy spisovatel? Tuto otázku nechávám otevřenou, protože si myslím, na ni neexistuje jednoznačná odpověď.
Lze se psaní naučit?
Asi největší vášně vzbuzuje otázka, jestli se tvůrčí psaní lze naučit. A tedy, jestli má smysl, aby existovaly školy jako je Literární akademie, kde se takové (v zahraničí běžné) obory vyučují. Upřímně řečeno, tuhle debatu vůbec nechápu. Hudební skladatelé nebo malíři také studují vysoké školy a nikdo se tomu nediví. Naopak, když třeba výtvarný umělec školy nemá, je považován za diletanta. Tak jaký je v tom rozdíl? Vím, že Vincent van Gogh neměl žádné školy. Ale to byl génius a kolik je takových géniů? Jednou jsem mluvila na autogramiádě s jednou, už starší, paní spisovatelkou. Když jsem jí řekla, že chodím do kurzů tvůrčího psaní, tak se mě zeptala, jestli sama neumím psát, a dodala, že to je trafika pro spisovatele. Já z vlastní zkušenosti vím, jak jsem psala před návštěvou kurzů a jak píšu, (pokud na to ovšem mám čas), dnes. Přitom píšu od dětství. Na základní škole jsem vyhrála literární soutěž, které se zúčastnilo tisíc dětí, takže nějaké předpoklady asi mám. Sama ale vidím, jak mě výuka tvůrčího psaní posunula dál. Můj názor je, že alespoň minimální předpoklady jsou potřeba, a kdo je nemá, tak mu školy nepomůžou. Ale to platí v každém oboru. Na druhou stranu, když má člověk předpoklady, tak si časem vybrousí styl a na různé triky a techniky psaní přijde praxí. Nicméně je to asi jako trénink s trenérem a bez trenéra. Kromě vlastního tvůrčího psaní se věnuji také literární redakci, kdy vybírám příspěvky pro jeden časopis. Vidím přitom problém začínajících autorů, kteří mají nápady, invenci, ale zoufale jim chybí technika psaní a nemají žádnou představu o literárních stylech a jejich zásadách. Můj závěr tedy je, že bez talentu to nejde (ostatně na řádné studium na LA se dělají talentové zkoušky), ale seznámení se s teorií a procvičení si technik psaní ušetří začínajícímu autorovi spoustu času, který může věnovat vlastní tvůrčí práci, tedy vymýšlení námětů a jejich zpracování. To samo o sobě dá dost práce. A kdo nevěří, může si vyzkoušet třeba jen sám pro sebe napsat fejeton, povídku nebo drama.
Vyhlídka z okna Literární akademie na kostel Sv. Pankráce
