Když jsem byla malá, sledovala jsem všechno, co se děje na zahradě. Zapisovala jsem si, kdy rozkvetly sněženky, fialky, petrklíče...Nejvíc jsem se těšila na začátek května, protože rozkvétaly červené a žluté tulipány, bílé narcisky s červenými středy a o něco později jemné fialové kosatce, které zvláštně voněly. Ještě víc voněl šeřík, který měla ráda moje babička a já jsem jí vždycky natrhala velkou kytici k narozeninám. Květen pro mě byl proto dlouho čas svěže zelené trávy, čistého vzduchu po dešti, čas vůní a barev probouzející se přírody.
Když jsem chodila do školy, tak někdy od čtvrté třídy bylo všechno jinak. Před začátkem května se konaly přípravy na „slavné májové dny“, vystřihovali jsme z papíru číslice 1, 5 a 9, které se vylepovaly do oken školy. Nasazovaly se vlaječky, vyráběla mávátka. Potom už přišel první máj, kdy jsem musela vstát brzo ráno a obléknout si pionýrský kroj, (u něhož jsem nikdy neuměla správně zavázat šátek), protože se šlo na průvod. V rádiu hráli budovatelské písně o mládí a větru ve vlasech, ale venku byla obvykle zima. Radši bych zůstala doma a sledovala probouzející se přírodu, a když to nešlo, tak jsem alespoň vždycky před odchodem na průvod zkontrolovala, jestli už rozkvetly tulipány a narcisky na takovém malém záhoně u cesty. Měla jsem totiž vypozorované, že i když bylo dlouho chladné počasí, tak právě prvního května se poupata rozvinula a květy rozkvetly.
Vlastní průvod na Letné bylo dlouhé čekání, kdy jsem hůlkou od mávátka něco kreslila do písku a kolegyně od maminky z práce mi nabízely bonbóny, které jsem nechtěla. Po asi dvou hodinách se pokročilo o pár metrů, pak se zase stálo, potom chvíli šlo. Pamatuji se, že mě to velmi nebavilo, byla mi zima, protože na pláni foukal studený vítr a bolely mě nohy, jak jsme pořád stáli. Někdy před polednem se trochu ukázalo slunce a průvod se dal konečně do pohybu. Při průchodu okolo tribuny, pod níž visely obrazy vousatých filosofů, (osoby na tribuně sedící nebyly z té dálky vidět), jsme mávali papírovými mávátky ve tvaru květin. Potom se už došlo na Špejchar a to bylo všechno. Měla jsem ale zkažený nejhezčí jarní den, který jsem mohla trávit mezi svými oblíbenými kytičkami.
Když jsem chodila do zaměstnání před revolucí, tak průvody vypadaly podobně, ale to už jsem tak neprožívala a moc si na ně nepamatuji. Taky jsem už neměla čas sledovat, co zrovna rozkvetlo na zahradě. Vzpomínám si na jeden průvod, kdy nás ještě s kamarádkou závodní organizace SSM pověřila nesením vlajky, což mělo výhodu, že jsme šly v čele průvodu a měly jsme tu atrakci brzy za sebou. Na poslední průvody před revolucí jsem už nechodila, protože jsem změnila zaměstnání a nikdo už účast nehlídal. Pamatuji si také, že se poslední průvody před revolucí konaly na Václavském náměstí, protože na ně chodilo málo lidí, a na tom posledním v roce 1989 byl poloprázdný i ten Václavák.
Od revoluce jsem se žádné prvomájové akce nezúčastnila. Když jsem studovala, obvykle jsem využila volno a doháněla úkoly. Dnes si jdu raději zaběhat, nebo se jen tak projít do přírody. Vyhýbám se centru, protože nechci potkat průvody extrémistů z žádného konce politického spektra. Vyhýbám se i parkům a místům jako je v Praze Petřín, Stromovka s Výstavištěm a Žofín, která jsou zaplevelená mítinky politických stran, využívajících tento krásný čas pro svoji volební agitaci. Večer si otevřu Internet, čtu zprávy a může mě těšit, že se první máj obešel tentokrát bez potyček, takže ani nemusela zasahovat policie.
Tak nevím. Poslední roky jsou tak studená jara, že tulipány a narcisky rozkvétají o mnoho později. Musím se spokojit s namalovaným záhonem. Zatímco květinu ve váze pro babičku jsem kdysi namalovala temperami, dnes jsem si záhonek pro iluzi rozkvetlého prvního máje vytvořila na počítači.
