Vodopády Iguazu najdete na řece Iguacu uprostřed deštného pralesa na hranicích Brazilie a Argentiny. Tyto vůbec největší vodopády na světě jsou dlouhé skoro 3 km a hluboké až 70 m. Jejich počet se mění podle ročního období.
V době dešťů je jich až 270, v době sucha kolem 150.
Letiště ve Foz do Iguacu, kde jsme přistáli leží ještě v Brazílii, ale ubytování jsme měli zajištěné v hotelu na argentinské straně. Jediná možnost, jak se tam dostat byla, vzít si taxi. Řidič byl ochotný a přátelský. Cestou nás upozorňoval na různé zajímavosti a zodpověděl nám všechny naše dotazy.
Část cesty jsme jeli podél řeky Paraná, která tvoří hranici s Paraguay. Přejeli jsme státní hranici do Argentiny, projeli městečkem, které připomínalo kulisy z amerických westernů a pokračovali dál silnicí, ze které tu a tam vybíhaly příjezdové cesty k hotelům.
Konečně auto odbočilo na úzkou cestu mezi stromy a vjelo na štěrkem vysypané prostranství před hotelem. Nízká oranžová budova s červenou střechou a postranními křídly, lemovanými květinovými záhony, stála na pokraji lesa a byla obklopena spoustou kvetoucích stromů a keřů. Výjev jako z pohádky.
Ubytovali jsme se a vydali se do městečka, abychom si vyměnili peníze a zašli si na oběd. Centrum tvořily dvě ulice ve westernovém stylu a dál už se rozbíhaly jen uličky s obytnými domky. Autobusem jsme se dostali zase zpět do hotelu.
Unaveni po cestě jsme si šli zaplavat do hotelového bazénu. Byl hned za domem na okraji lesa, ze dvou stran obklopený vysokými stromy porostlými liánami. Vyvolávalo to pocit, jako bychom se koupali v jezeře uprostřed pralesa. Dokonalý relax.
Na večeři jsme si zajeli opět autobusem do restaurace, které jsme si všimli už cestou z města. Stála u silnice a měla pěkný dvorek s velikým grilem, na kterém se pekly velké kusy masa . Na kovovém kříži, který se skláněl šikmo nad ohništěm, se pomalu opékala hovězí žebra. Večeře byla skvělá, víno lahodné.
Druhý den jsme se hned ráno vypravili k vodopádům. Autobus nás dovezl až ke vchodu do přírodní rezervace, kde jsme zaplatili vstupné a vydali se po vyznačené cestě. Došli jsme ke stanici vláčku, který projíždí pralesem.
Nástupiště, zastřešené, aby čekající byli chránění před slunečním žárem, bylo plné turistů. Čekání jsme si krátili pozorováním nosálů, kteří pobíhali po nástupišti. Byli tak drzí, že lezli lidem až do batohů, pletli se pod nohami a loudili něco k snědku. Někdo vylil na zem trochu mléka a všichni se na to hned vrhli a loužičku vzorně vylízali.
Když přijel vyhlídkový vláček, okamžitě se do posledního místečka zaplnil lidmi. Vezl nás po úzké koleji pralesem až k místu, odkud vedla cesta k vodopádům. Chvíli jsme šli lesem a pak už nás čekal jen asi kilometr dlouhý most přes řeku.
A pak jsme je konečně uviděli!
Všichni se nahrnuli na dlouhou rampu s ochozy, odkud byl na vodopády skvělý výhled. Omámeně jsme zírali na nekonečné množství vody, které se jakoby propadalo do země. Ne nadarmo se tomu místu říká Ďáblův chřtán.
Vodopády se táhly kam jsme jen dohlédli. Stříkající voda kolem nich vytvářela mlhu, kterou pronikalo slunce a tvořilo velké duhové oblouky. Bylo to nádherné a neskutečné. Člověk si před tou obrovskou masou vody připadal maličký a bezvýznamný. Nemohli jsme se na tu scenérii vynadívat. Ale to ještě zdaleka nebylo všechno!
Vrátili jsme se na stanici a pokračovali vláčkem dál do pralesa. Na konečné jsme si zaplatili výlet lodí a vydali se kameny vydlážděnou lesní cestou k řece. Na stanovišti lodí nás překvapil dotaz, zda máme s sebou něco na převlečení, ale brzy jsme pochopili. Každý z nás dostal plastový vak, do kterého jsme si měli uložit batohy a věci, které by se neměly namočit.
Loď vyplula hlubokým kaňonem mezi skalnatými břehy porostlými pralesem. Nevěděli jsme kam se dřív dívat. Blížili jsme se k obrovskému vodopádu a loď nabírala rychlost.
Čekali jsme kdy se loď otočí, ale místo toho vjela přímo pod vodopád a my se prohnuli pod sprchou. Nevím, k čemu bych ten příval přirovnala, valily se na nás hektolitry vody. Loď začala pomalu couvat, ale když se dostala ze zajetí vodopádu, najednou pod něj zamířila znovu. Tento manévr se opakoval několikrát. Pak se loď otočila a plula zase ke svému stanovišti pro další várku turistů.
Byli jsme mokří od hlavy až k patě, ale ve čtyřicetistupňovém parnu to bylo vítané osvěžení. Vylili jsme vodu z bot a pokračovali v cestě pralesem. Stoupali jsme vzhůru po schůdcích z kamenů a každou chvíli se před námi otevřel prostor s vyhlídkou na další a další vodopády. Pokaždé nová, jiná scenérie, pohled z jiného úhlu, úchvatný a dech beroucí.
Všude kolem cestiček pobíhaly skupinky nosálů, často samice s mladými. Z pralesa se ozývaly hlasy papoušků, které jsme ale většinou nezahlédli. Ve větvích stromů šplhaly opice, které se sice vidět nechaly, ale k lidem se nepřiblížily.
Čas pokročil a my se museli pomalu vydat ke stanovišti vláčku. Poslední odjížděl v 18 hodin a kdybychom ho nestihli, už bychom se odtud nedostali. Na každém kroku jsme potkávali zřízence národního parku, kteří hledali zatoulané turisty, aby tam někdo nezůstal.
Cestou k východu jsme si ještě poslechli originální hudební produkci. Mladý indiánský otec hrál na kytaru a čtyři děti zpívaly. Hlasy jim krásně ladily.
Příští den jsme odjeli na letiště Iguazu Falls a pokračovali v cestě do Buenos Aires.
