Rio je ohromné jak rozlohou, tak množstvím zajímavostí, které každý návštěvník touží spatřit. Dny našeho pobytu nám utíkaly rychleji, než bychom si byli přáli.
Bydleli jsme v příjemném hotelu ve čtvrti Copacabana. Pokoj byl pěkný, snídaně bohaté, venkovní bazén s posilovnou, na pláž pár kroků. Co víc si přát.
V hotelu jsme si hned první den zaplatili autokarový výlet s průvodcem. Mikrobus se sympatickou průvodkyní v růžovém kloboučku pro nás přijel až na místo. Udělali jsme okružní cestu po hotelích ve městě, kde jsme nabírali další turisty, až se úplně zaplnil a naše průvodkyně zaujala místo na schůdkách, odkud pak komentovala celou trasu.
První zastávkou byla Catedrala Metropolitana. Monumentální moderní stavba ve tvaru pyramidy, zajímavá a zvláštní jak svým půdorysem, tak celou architekturou, nám vyrazila dech. Nádherná barevná vitrážová okna člení stěny katedrály a navazují na ramena bílého proskleného kříže, který vyplňuje celý strop. Ohromný vnitřní prostor katedrály není členěný žádnými opěrnými sloupy a udivuje svou jednoduchou okázalostí.
Další zastávka byla před známým stadionem Estadio do Maracana , který byl postaven pro mistrovství světa ve fotbale v r. 1950. Prohlédli jsme si stadion, nakoukli do obchůdku se suvenýry a udělali pár fotek. Dívky v pestrobarevných krojích brazilských indiánů ochotně pózovaly.
Naše trasa pokračovala na horu Corcovado k soše Krista Spasitele. Nebylo snadné se k Ježíši dostat. Vůz pomalu stoupal strmými serpentinami národního parku Tijuka až ke stanovišti, kde jsme museli na parném slunci vystát frontu na vstupenky. Vypadala nekonečná, ale díky naší šikovné průvodkyni jsme přece jen postupovali rychleji než turisté, kteří se sem vydali soukromě. Poslední úsek cesty jsme zdolali po schodech stoupajících vzhůru ve stínu stromů, většinou fíkusů a podobných, nám známých, „pokojových rostlin“.
Konečně jsme byli na vrcholku a měli před sebou, nebo lépe řečeno nad sebou, obrovskou sochu Ježíše, která se tyčila k nebi ve vší své majestátností. Za sebe mohu říci, že to byl obrovský zážitek. A to nejen socha samotná, ale i výhled na město pod námi, na pláž a moře. Ať se podíváte nahoru nebo dolů, doprava nebo doleva, každý pohled je ohromující a nádherný. Ani se nám nechtělo odcházet. Ale na prohlídku jsme měli vymezenou dobu a všude kolem nás se přelévaly davy lidí sem a tam a tak jsme si museli hlídat čas, abychom byli včas na parkovišti, kde na nás čekal mikrobus.
Protože program výletu zahrnoval také oběd, odvezli nás do restaurace, kde jsme si formou bufetu nabírali různé saláty a pak chodili mezi stoly číšníci s tácky a prkénky a na talíře před námi kladli nejdříve kolečka klobásy - čoriso a pak asado - kousky grilovaného hovězího masa. Malé proužky libového masa měli napíchané na šavli, se kterou chodili mezi stoly a kde viděli poloprázdný talíř, tam nabízeli. Samozřejmě nikdo neodolal. Bylo to úžasné a všichni jsme si přidávali, dokud se do nás ještě něco vešlo. Ale nedejte si ještě malý kousek, když to tak krásně vypadá a ještě líp chutná.
Na odpoledne nám zbýval poslední bod programu, vrch, podle svého tvaru zvaný Pao de Acucar - Homole cukru, nebo taky Cukrová hora. Vyjeli jsme až nahoru lanovkou a znovu byli okouzleni úžasným výhledem na všechny strany. Rio bylo pod námi jako na dlani. Nemohli jsme se nabažit nádherného výhledu na město, na pláž Copacabana, na zátoky plné lodí. Vrch Corcovado se sochou Ježíše jsme měli přímo naproti. V národním parku na vrcholku hory, jsme obdivovali stromy a rostliny které v malém známe z našich domácích květináčů.
Homole cukru byla posledním bodem našeho programu. Když jsme sjeli lanovkou zpět dolů k úpatí hory, čekal nás už jen odvoz do hotelu. Vrátili jsme se unaveni a plní dojmů.
Další dny už jsme se věnovali prohlídce města po vlastní ose nebo na pláži..
Kolem pláže je spousta úžasných restaurací, které se začínají plnit tak od deseti hodin do půlnoci a jsou otevřené do časných ranních hodin. Ve všech mají velkou nabídku ryb a mořských specialit, ale hlavně úžasné asado. Na kovových rámech, nakloněných nad ohništěm se grilují půlky krávy, kozy nebo ovce. Večeře v takové restauraci je vždycky zážitek.
Když jsme se vraceli někdy kolem druhé do hotelu, ulice byly ještě stále plné lidí, restaurace a jejich předzahrádky žily naplno. Potkávali jsme rodinky s dětmi i maminky s kočárky.
Pláž byla tou dobou už prázdná, jen hrstka milovníků nočního koupání a pejskaři si užívali šumění moře. Bezdomovci sbírali po pláži plechovky od piva a vláčeli je ve velkých pytlích po promenádě, pravděpodobně do nějaké sběrny. Každý večer byl zdaleka slyšet charakteristický zvuk, jak táhli pytle po dlažbě.
Abychom v Brazílii okusili ode všeho něco, zažili jsme i krádež. Přítel šel po pláži, když kolem něho běžel asi desetiletý hoch. Vyskočil, strhl mu s krku zlatý řetízek a utíkal dál.
V Brazilii je kriminalita vysoká, proto je policie nejen v ulicích, ale i na plážích. Běžícího chlapce si všiml policista a hned se pustil za ním. Když ho doběhl, kluk už seděl v kruhu kamarádů a řetízek u sebe neměl. Přítel zloděje identifikoval a vyfotil si ho, policista mu dal potvrzení a poslal ho na policejní oddělení pro cizince, kde o krádeži udělali zápis. Nic víc.
Během čekání jsme byli svědky předvedení dalšího dětského pachatele, tentokrát jednonohého chlapce o dvou berlích, který samozřejmě utéct nemohl. Policisté ho přivezli spolu s poškozenými.
Děti z těch nejchudších poměrů tvoří dětské gangy, které využívají bossové, aby pro ně kradly . Policie s tím těžko něco zmůže. Druhá strana lesklé mince.
Rio de Janeiro bylo nezapomenutelné, ale čas se nachýlil a my jsme se jednoho rána opět ocitli na letišti abychom pokračovali ve své cestě, tentokrát do Iguazu.
