Letadlo dosedlo v šest hodin ráno. Ještě nebylo příliš horko, ale už bylo znát, že jsem se ocitla ve zcela jiných klimatických podmínkách. V Praze bylo -5 stupňů a tady už se dal tušit parný den.
Na toaletách jsem vyměnila zimní svetr za letní tričko, trochu se opláchla, přebalila kufr a vydala se rozlehlými letištními halami hledat směnárnu a stánek s taxislužbou.
K mému překvapení jsem se tam pohybovala naprosto bez problémů, jako bych to tam už znala. Bylo to jako déja vu. Na každém kroku jsem si vybavovala rady toho mladého stewarda. Všechno šlo přesně jak mne instruoval. Došla jsem ke směnárně, kde jsem si vyměnila peníze a po pár krocích i k přepážce nabízející taxislužbu.
Na chvíli jsem měla tendenci podlehnout pokušení a vzít si levnější taxi venku, ale rychle jsem ten nápad zavrhla. Portugalsky neumím ani slovo a všichni mne varovali, že v Brazílii není zrovna bezpečno. Raději jsem tedy uposlechla doporučení stewarda a objednala si taxi na letišti. Zaplatila jsem příslušnou částku a se stvrzenkou v ruce se vydala k východu z letištní budovy.
Než jsem se nadála, byl u mne zřízenec, který mi vzal lístek z ruky, popadl můj kufr a vedl mne k jednomu z aut. Řidiči sdělil jméno hotelu, kam mne má odvézt a zmizel. Řidič dlouze koumal nad seznamem hotelů, až jsem měla pocit, že si není úplně jistý, kam vlastně má jet a tak jsem mu podala můj doklad o rezervaci. V tu chvíli se rozzářil. Řekl, že v Riu je několik hotelů téhož jména a kdybych mu neukázala rezervaci, byl by mě zavezl úplně jinam.
Vyjeli jsme z letiště. Byla jsem zvědavá na to úžasné Rio de Janeiro a tak jsem bedlivě sledovala cestu. Dlouho jsme projížděli chudým předměstím. Zaraženě jsem otáčela hlavu hned na jednu, hned na druhou stranu. Všude kolem silnice byly domy v tak dezolátním stavu, že jsem si ani nedovedla přestavit, že v nich mohou bydlet lidé. Ale většinou mezi okny, na balkonech nebo na dvorcích vlálo prádlo a před domy nebo ve vjezdech dokonce stála auta, která kupodivu z dálky ani nevypadala jako vraky. Byla jsem otřesená a zklamaná. Stále jsem čekala, kdy konečně uvidím to krásné město, které jsem si představovala podle fotografií.
Chudinská čtvrt se táhla dlouho, ale nakonec se přece jen ulice začaly měnit a já konečně uviděla to bájné Rio. Můj hotel stál ve čtvrti Copacabana, jen několik ulic od známé pláže.
Jakmile taxi zastavilo, vyběhl hotelový zřízenec, vzal moje zavazadla a vedl mě k recepci. Trochu jsem se bála, že se nedomluvím, ale recepční mluvila anglicky.
Vysvětlila jsem jí, že můj partner přijede později a podala jí pas. Překvapilo mne, že se vůbec nezabývala mým příjmením a oslovovala mne rovnou María. Vypadalo to, jako by si hotelové hosty vedli jen pod křestními jmény.
Vybalila jsem si kufr, osprchovala se a vyrazila na průzkum okolí.
Procházela jsem ulicemi výstavných domů a honosných hotelů a nevěděla kam dřív koukat. Tady byla úžasná okna, tam krásný balkon, kousek dál před domem nádherná palma.
Náhle se přede mnou otevřel pohádkový výhled. Vody oceánu šplouchaly obrovskými vlnami na rozlehnou pískovou pláž, plnou lidí. Vypadalo to jako ohromná barevná mozaika. Podél pláže se táhla dlouhá promenáda lemovaná nádhernými paláci. Nevěděla jsem kam se dřív otočit. Mám jít doprava, doleva, nebo rovnou na pláž? Nakonec mne sluníčko zahnalo do stínu domů. Potkávala jsem lidi v plavkách, muže i ženy jakéhokoli věku a postav v kraťasech a tílkách. Procházeli se, nebo seděli na zahrádkách restaurací, kam si z pláže odskočili na kávu nebo zmrzlinu. V první chvíli mne to překvapilo, k tomu honosnému lázeňskému prostředí se mi to nějak nehodilo, ale rychle jsem ocenila, že ani já nebudu muset přemýšlet, co si vzít na sebe, když půjdu ven.
Došla jsem až na konec a sešla k moři. Miluji chůzi po mělčině, kdy mi voda šplouchá kolem kotníků. Zula jsem si boty a vykročila do písku. Byl horký jako rozpálená plotna a já se snažila co nejrychleji dostat k vodě. Konečně jsem mohla do sytosti pozorovat vysoké vlny a lidi, kteří se v nich ztráceli a zase vyplouvali, aby je vzápětí další vlna zase pohltila. Nejsem tak dobrý plavec, abych měla odvahu také to zkusit. Vykasala jsem si sukni a pomalu se brodila mělkou vodou. Vlny divoce vybíhaly daleko na pláž a pak zase couvaly a nechávaly po sobě pás mokrého písku. Chvílemi jsem šla po souši a vzápětí mně vlna ohodila až do pasu. Bylo to nádherné a osvobozující. Jako bych se ocitla v jiném světě. Včera zmrzlá Praha a dnes nádherné léto u moře.
Do hotelu jsem se vrátila až k večeru, mokrá, unavená a plná dojmů. Byla jsem ráda, že mi ještě zbylo nějaké jídlo z cesty a nemusela jsem řešit, kam se jít najíst. Hotely v Brazílii nemají restauraci, mají pouze místnost, kde se podává snídaně. Natáhla jsem se na postel a v tu chvíli usnula.
