Plitvická jezera

Kdo neviděl Poklad na stříbrném jezeře? Kdo nezatoužil podívat se na místa, kde se film natáčel? Vidět tu nádhernou přírodní scenérii na vlastní oči a zažít to romantické kouzlo…  

Ročně toto místo navštíví na 200 000 turistů.

Komplex kaskád 16 jezer propojených 140 vodopády se ukrývá ve vápencové proláklině mezi pohořími Velká a Malá Kapela a Pleševica, na horním toku řeky Korana v nadmořské výšce 500 – 600 m.

Rozloha parku, kde se nachází mimo jiné i 20 krasových jeskyní, je 29.482 ha, z toho 200 ha činí plocha jezer.

Stará pověst praví, že jezera vznikla v dobách velkého sucha, kdy se lidé úpěnlivě modlili za jedinou kapku vody. Tehdy se nad nimi slitovala černá královna. Přivolala si na pomoc vítr a bouři a spustila déšť, který trval tak dlouho, dokud se všechna údolí v kraji nenaplnila vodou.

Skutečnost je asi taková, že někdy v době před 8 tisíci lety se vytvořila vápencová rokle, jejíž podoba se narůstáním travertinových vrstev, erozí a působením zvláštních bakterií žijících v mechu a trávě, dodnes neustále mění. Jen vrstvy tvořené těmito unikátními bakteriemi narůstají až o 3 cm ročně. Dolní jezera vznikla zřícením stropů jeskyní.

Nejstarší zmínka o jezerech je z roku 1777, kdy kněz Dominik Vukasovič tuto oblast pojmenoval podle řeky Plitvice, která tudy sice neprotéká, ale propadá se do kaňonu nejvyšším vodopádem.

V roce 1949 byla oblast Plitvických jezer prohlášena národním parkem Chorvatska a v roce 1979 byla zařazena na Seznam světového dědictví UNESCO. Pro veřejnost je park přístupný od roku 1959.

Na jaře 1991 se odehrála v oblasti Plitvických jezer první krutá bitva jugoslávské občanské války. Padlo jí za oběť mnoho lidských životů a některé turistické objekty; národní park však výrazně neutrpěl.

Jezera obklopují smíšené lesy, kde žijí medvědi, vlci, rysi i vysoká a černá zvěř. Park není po celé ploše přístupný veřejnosti, jsou zde chráněné oblasti pralesa a luk se vzácnou květenou, je zde oblast, kde roste 42 druhů orchidejí nebo jiná, kde se daří 16 druhům lilií.

Do národního parku vedou dva vstupy, od každého z nich tři turistické trasy, každý si může vybrat podle náročnosti, délky a svých sil. My jsme si vybrali trasu H, která vede kolem jezer více méně po rovině a podle informační tabule se dá projít za 4 – 6 hodin. Abychom se stihli včas vrátit na stanoviště autobusu, museli jsme jít docela svižným krokem.

Prohlídkou Vinnetouovy jeskyně, kde jsou dokonce podpisy herců, kteří ve filmu hráli, už jsme se raději nezdržovali. Je poměrně vysoko a unaveným nohám už se nechtělo šlapat strmé skalní schody.

Krása jezer je nesmírná. Hladina každého z nich má jinou barvu, od všech možných odstínů modré, přes tyrkysovou až k sytě zelené, podle druhu minerálů. Voda se hemží hejny ryb, někde jsou vidět i hadi.

Na okrajích jezer rostou nejrůznější druhy rákosu, trav a mechů.

A kam se podíváte, všude hučí větší či menší vodopády. Tryskají ze skal, přelévají se z jednoho jezera do druhého, jsou prostě všude.

Cestičky a můstky jsou krásně upravené, část cesty se dá projet vláčkem a přes jezero Koziak přeplout parníčkem. Na několika místech se můžete občerstvit a odpočinout si před další tůrou.

Jediná stinná stránka jsou všudypřítomné davy turistů. Fronta na vláček, fronta na loď. Zástupy lidí se míjí na cestách kolem jezer jako na chodníku velkoměsta.

Ale komu to vyčítat? Jezera za to nemohou, snad jen, že svojí krásou přitahují turisty z celého světa, není divu, že je každý chce vidět.