Vždycky jsem toužila podívat se do Jižní Ameriky. Když se mi ta příležitost konečně naskytla a blížil termín odjezdu, těšila jsem se, ale současně na mne doléhaly obavy, jak všechno zvládnu.
Čekal mě dlouhý let a mimo to, jsem si nedovedla představit, jak budu reagovat na přechod z lednové zimy přímo do parného léta.
Chystala jsem se letět s Air France a poslouchala různé připomínky typu „Frantíkům spadne každý letadlo“. Nebojím se lítat, ale přece jen, cesta mne čekala dlouhá.
Letenku jsem měla z Prahy do Rio de Janeira s přestupem v Paříži. Na přestup nebylo mnoho času a tak jsem měla obavy, jestli se dokážu tak rychle orientovat a včas přejít na správný terminál abych letadlo do Ria stihla.
Na štěstí jsem měla z Paříže pokračovat společně s přítelem, který letěl z Londýna a tak jsem se s ním domluvila, že na mne počká v příletové hale a dál už budeme cestovat spolu.
Ještě jsem čekala v Praze na letišti, když mi zapípala SMSka.
„Máme zpoždění, do Paříže dorazím na poslední chvíli, sejdeme se až v letadle“.
No, nějak to zvládnu a z Paříže už to bude v pohodě, řekla jsem si a vyrazila k odbavení.
Než jsem v letadle stačila vypnout telefon, přišla mi další zpráva. „Zpoždění narůstá, doufám, že to stihnu“. Vypnula jsem telefon a jala se doufat také.
Na pařížském letišti mi opět pípl mobil. „V Paříži nebudu včas, musíš zdržet letadlo za každou cenu“. Podlomily se mi kolena. Jak mám zdržet letadlo, proboha?
Při nástupu do letadla jsem nesměle zdělila uvítacímu personálu, že jsem měla letět s přítelem, ale jeho letadlo má zpoždění a jestli by nebylo možné odlet trochu pozdržet, aby ho stihl. Dívali se na mne nevěřícně. Odpověděli něco v tom smyslu, že to tedy asi těžko.
Když jsem se usadila na svém místě hned v první řadě a do letadla nastoupili i všichni ostatní pasažéři, přišla se letuška podívat jestli můj spolucestující dorazil. Když viděla, že místo vedle mne je prázdné, zajímala se, jestli se mi alespoň ozval, kde se momentálně nachází.
Neozval se, a kde se právě nacházel, jsem neměla tušení. Letuška si zapsala jeho nacionále a slíbila, že se to pokusí zjistit.
Za chvíli přišla jiná letuška s tím, že letadlo z Londýna ještě nepřistálo.
Byl čas odletu a já, stále s mobilem v ruce, hypnotizovala pohledem vchod do letadla, který zatím ještě pořád zůstával otevřený. Další dlouhé minuty se nic nedělo. Žádná nová zpráva.
Pak za mnou přišla další letuška. Řekla mi, že letadlo čekalo 20 minut, ale déle to již není možné. Mého přítele vyhlásili několikrát na letišti, ale na výzvy se nepřihlásil. Zřejmě v Paříži dosud není. Další letadlo letí za 11 hodin, tak je možné, že v něm dostane místo a dorazí později.
S povděkem jsem si uvědomila, že mám alespoň kopii rezervace hotelu.
Letadlo vzlétlo. Letušky se zřejmě domnívaly, že propadnu panice a tak za mnou každou chvíli některá přišla a nabídla tu červené víno, tu šampaňské, tu ještě něco jiného a tak ze mne všechnu tíseň pomalu vyplavovaly až jsem usnula a probudila se asi hodinu před příletem do Ria.
Opět přede mnou stála letuška a zajímala se, jak se cítím a co podniknu po příletu.
Vyptávala se, jestli už jsem v Riu někdy byla a jestli to tam znám.
Nebyla jsem tam nikdy.
Zřejmě na mně bylo vidět, že moc netuším, co mne čeká.
„Máte zajištěný hotel? Pošlu vám někoho, kdo vám poradí“, usmála se povzbudivě.
Za chvíli přišel mladý, pohledný steward, dřepl si proti mne a vyptával se:
„Tak vy letíte do Ria a váš spolucestující nestihl letadlo?“
„Ano, letím sama“
„A vůbec to tam neznáte?“
„Ne, letím tam poprvé“. „A naposled" dodala jsem v duchu.
Mladík se usmál a začal mi podrobně popisovat každý krok, který učiním po výstupu z letadla. Poradil mi, kde si mám vyměnit peníze, kde si objednat taxi.
„Před letištěm stojí taxíky, které jsou levnější, ale když si vezmete taxi od firmy na letišti bude to bezpečnější a doveze vás v pořádku až do hotelu“ dodal.
Když letadlo dosedlo a já se s ostatními pasažéry sunula k východu, každá z letušek, které se o mne celou cestu tak staraly, se se mnou osobně rozloučila s přáním, abych to v Riu všechno dobře zvládla a s přítelem se v pořádku sešla.
Na letišti vše probíhalo přesně podle instrukcí toho mladého stewarda, orientovala jsem se naprosto bez problémů.
V duchu jsem mu znovu děkovala, když jsem se v pořádku dostala až do hotelu. Bylo 7 hodin ráno a já jsem měla před sebou celý den průzkumných procházek po Copacabaně. Přítel dorazil až před půlnocí. Cestoval přes Amsterodam..
Mohu jen dodat, že let s „Frantíky“ neměl chybu. Nejen, že letadlo nespadlo, ale jejich personál byl prostě skvělý!
