V sevření skalnatého kaňonu, na soutoku Labe a říčky Kamenice, leží obec s nejnižší nadmořskou výškou u nás a přesto působící jako by vyrostla vysoko v horách
V Hřensku vás vítá národní park České Švýcarsko.
Už cesta z Děčína, kde je silnice mezi skalami místy tak úzká, že musí dopravu řídit semafor, je kouzelná.
Není tedy divu, že labský kaňon, kterým prochází, je zapsán do seznamu UNESCO. V Hřensku pak pokračuje kolem Labe a tvoří hranici s Německem.
Obec, která se rozkládá převážně v údolí dolního toku Kamenice, je těsně uzavřená mezi skalními masívy.
Poněkud vás překvapí a „zchladí“ nekonečná linka vietnamské tržnice, která po obou stranách lemuje hlavní ulici.
Přerušená je jen tam, kde je vchod do některé z mnoha restaurací nebo vstup do některého hotelu.
Doložená historie Hřenska se datuje již od roku 1488, kdy je v písemných pramenech zmíněna krčma, kam zajížděli voraři. V té době zde byl postaven také první mlýn a zakládaly se sklady dřeva.
Od 16. století se kraj výrazněji osídloval, kvetl zde obchod se dřevem, stavěly se pily a mlýny, obchodovalo se s obilím a se solí.
Počátky turismu a název České Švýcarsko, odvozený od Saského Švýcarska, spadá do druhé poloviny 18. století, kdy kráse krajiny zcela propadli Adrian Zingg a Anton Graff, malíři drážďanské akademie, kterým oblast připomínala rodné Švýcarsko.
O rozvoj turistiky se v kraji zasloužili především hraběcí rody Kinských a Clary Aldringenů.
Hrabě Edmund Clary Aldringen jako první zpřístupnil největší skalní most v Evropě Pravčickou bránu, kde si nechal v roce 1881 postavit výletní zámeček Sokolí hnízdo.
Dnes je zde restaurace, informační centrum a muzeum národního parku České Švýcarsko.
Podle legendy tady kdysi dávno žil ve skalách poustevník Prebisch, od něhož pochází německý název skalního útvaru Prebischtor.
Skalní most byl volně přístupný do roku 1980, kdy bylo naměřeno, že vlivem eroze a turistiky se zúžil až o 1 metr. Dnes je v zájmu zachování přírodní památky vstup na něj přísně zakázán.
Pravčickou bránu navštívil dokonce Christian Andersen, který se o ní zmiňuje ve svých Zápiscích z cest.
V roce 1878 byl v Děčíně založen první Horský spolek v Čechách, který se staral o úpravu a zabezpečení turistických cest.
Jako první ochránce přírody se zde projevil hrabě Jan Josef Thun, který v roce 1739 zakázal v oblasti pastvu dobytka a později i těžbu dříví.
Jednou z rarit mezi skalami je skalní hrad Falkenštejn, jehož existence je doložena od 14. století.
Od r. 1406 patřil Berkům z Dubé, kdy Jindřich Berka z Dubé odtud podnikal loupeživé výjezdy do Lužice.
Po husitských válkách, během kterých zde měli Vartenbergové vojenskou posádku, byl hrad opuštěn a postupně chátral.
Dnes se dostaneme až nahoru po kovovém schodišti a skály, na kterých hrad stával, jsou propojeny kovovými můstky, takže zbytky místností vyhloubených do skály jsou přístupné a můžeme si je zblízka prohlédnout.
Euforii z nádherných výhledů na nekonečné masy skal střídá smutek při pohledu na obrovské lesní plochy naprosto zničené kůrovcem.
Správa národního parku se rozhodla nechat vše na přírodě, ať si poradí.
Je to jistě problém k bouřlivé odborné diskuzi, ale pravda je, že v místech, kde není jediný živý strom, prorůstají nové semenáčky a zdá se, že se jim daří.
Snad generace našich vnoučat uvidí zase České Švýcarsko jaké bývalo kdysi – porostlé krásnými svěžími lesy.
