Františkovy Lázně

K Františkovým Lázním mám osobní vztah, který se váže ke vzpomínkám na srpnové události roku 1968. Přestože od té doby uplynulo půl století, vzpomínky nevybledly.  

Moje maminka tam tehdy odjela začátkem srpna na léčení a Františkovy Lázně, Cheb a okolí ji natolik okouzlilo, že usoudila, že to prostě musíme taky vidět.

Zajistila nám ubytování u starších, velmi milých manželů a my (dvě tehdy 17 leté holky) jsme byly rády, že se utrhneme z domu, kde jsme byly pod přísným dohledem babičky, takže o nějakých veselých prázdninách nemohlo být řeči.

Prvních pár dní jsme chodily s maminkou na procházky k pramenu Natálka, kde byla minerální voda příjemné chuti a bez zápachu, na Ameriku, jezdily jsme na výlety do Chebu a okolí, do Karlových Varů a Mariánských Lázní.

Z hlediska dnešních mladých by to asi zas taková zábava nebyla, ale my jsme si to tehdy užívaly.

Když se maminčin pobyt v lázních chýlil ke konci, ani se nám nechtělo domů.

A pak nás jednou ráno probudilo dunění a rachot. Vyskočily jsme z postele a běžely k oknu. Venku bylo ještě šero, ale ulicí se valily tanky a na chodnících už stály hloučky vyděšených lidí. Odevšad se ozývalo „Válka! Je válka! Rusové nás napadli!“

Ulice, chodníky, promenády se během chvíle zaplnily lidmi. Někteří měli tranzistory, ostatní kolem nich namačkaní poslouchali hlášení Československého rozhlasu. Někteří plakali, nikdo nevěděl, co se děje doma.

U každého telefonu byla fronta, ale nikdo se nestrkal, nikdo nepředbíhal, nikdo se nerozčiloval. Lidí spolu mluvili, navzájem se utěšovali a nabízeli si pomoc.

Objevili se učni, malíři pokojů s kbelíky bílé barvy a štětkami a po ulicích psali známé vzkazy sovětským vojákům. Za nimi se srocovala mládež a my jsme okamžitě zapadly do davu.

Železniční doprava byla přerušena a na silnicích se táhly kolony armádních vozidel, takže nikdo nemohl odjet.

A tak jsme manifestovali každý večer na schodech pod fontánou, kolem nás projížděly vojenské transportéry a občas nám zamávala francouzská rodinka v tmavomodrém sporťáku se srolovanou střechou a československými vlaječkami na kapotě.

Asi po týdnu se začal obnovovat provoz na některých tratích, ale cestování bylo komplikované. Na severní Moravu jsme jely přes České Budějovice, noc jsme strávily v Třebíči a teprve druhý den odpoledne jsme doma vystoupily z vlaku.

Tolik moje vzpomínky, které se mi při návštěvě Františkových lázní tak detailně vybavovaly.

Archeologické nálezy svědčí o využívání zdejších léčivých pramenů od pravěku.

Od 15. století již byly všeobecně známy léčivé účinky minerální vody, jejíž prodej se postupně rozšířil zejména do Německa.

První lázeňská budova zde byla postavena v roce 1694, avšak za zakladatele Františkových lázní je považován až průkopník západočeského lázeňství doktor Bernhard Vinzenz Adler (1753 – 1810).

Město Františkovy Lázně bylo založeno v roce 1793 císařem Františkem I.

Ve Františkových Lázních pobývalo mnoho známých osobností od Johanna Wolfganga Goethe až po Ludwiga van Beethovena, na jehož pobyt v létě roku 1812 upomíná kavárna na Národní třídě s pamětní deskou na domě.

Františkovy Lázně mají své nepopiratelné kouzlo, určitě patří k nejkrásnějším lázním nejen u nás. Půvabné pavilony s minerálními prameny a romantické altánky v parcích se spoustou pomníků a soch zvou k procházkám a příjemnému posezení v kavárničkách. Nelze nezajít k sošce Františka s ošahaným pindíkem, který prý zdejším pacientkám navrací plodnost.

Nádherné klasicistní hotely a lázeňské budovy dnes bohužel nejsou plně využívány. Lázeňská léčba je drahá a pacientů tím pádem přijíždí málo.

Se stejným problémem se potýkají téměř všechny naše lázně.

Přesto stojí za to zajet sem na výlet, na rekreaci, na dovolenou.