Zákaz KSČM? Od plácání mají ramena rudá!

V nejvyšších politických kruzích se rodí další návrh na zákaz KSČM. Po bouřlivém vystoupení komunisty Grebeníčka proti zákonu o protikomunistickém odboji (kdy zákon přirovnal k legalizaci terorismu) téma získalo na síle.

Většina ministrů současné vlády je prý pro zákaz KSČM. Máme je skutečně zakázat?

Poručíme větru, dešti hlavám, myslím

Dlouho se jako hlavní argument proti zákazu KSČM bralo ono slavné „komunisté vymřou“. Ale ejhle, oni nevymírají. Stále je volí přes 10 % voličů. Je to však důvod pro zákaz KSČM?

Není to, že přes 10 % lidí stále volí KSČM spíše jen ukázkou toho, kdo také žije mezi námi? Že mezi námi žijí (více či méně) lidé adorující tuto pochybnou ideologii? Není to spíše ukázkou myšlení části naší společnosti?

Zakázat KSČM, protože hlásá nějaké myšlenky a protože je pro ně někdo volí, je to to samé, jako zakázat (zákonem zrušit) podzim, jako prevenci před chřipkou. Poručíme větru, dešti, říkalo se dříve. Poručíme hlavám, myslím, říká se dnes.

Tím, že zakážeme KSČM neuděláme nic s tou skupinou voličů, která tvoří současný elektorát z více než 10 %. Ona bude dále volit komunisty, jen v jiných kabátech. Komunistou člověka nedělá přímo to, koho volí, ale to, jaké má hodnoty. Komunistů jsme se po roce 1989 nezbavili tím, že jsme začali všichni volit jiné strany. Nehledě na to, koho volili, mnoho lidí komunisty zůstalo (a zůstává) dál. Je jedno, zda-li volí ODS, Zelené či třeba KSČM.

Ostatně to, že mnoho z nás chce komunisty zakázat je důkazem toho, že mnoho z nás komunisty stále je. Režim Socialistické zřízení Demokracii je prý třeba chránit. Zákazem nějaké strany, nějaké ideologie však ničeho nedocílíme. Demokracie není garantem ničeho — je to většinové hlasování a jako taková sotva může být garantem „ochrany“ nějakých menšinových (= individuálních) práv. Tam, kde práva individua hodná ochrany definuje většina či nejsilnější skupina, neexistuje nic jako „přirozená ochrana svobody“.

Zakážeme-li postupem času všechny strany, které „ohrožují demokracii“, tak od Dělnické strany, přes KSČM se za chvíli dostaneme k náboženským extrémistům (KDU-ČSL) a teroristům (Zelení) a jediné strany, které si budou moci svobodně konkurovat, budou dvě středové strany, které se od sebe budou lišit v podstatě jen názvem (ODS a ČSSD). Pak již nebude nic jednoduššího, než aby ti, jenž jsou „ohrožením pro demokracii“ vstoupili do oněch dvou stran a ve stínu nezájmu začali páchat zvěrstva.

Myšlenky lidí nezakážete. Naopak. Bude-li snaha něco takového dělat běžnou součástí našeho politického života, uděláme to jevem „normálním“. Pak z extrémistů (komunistů a dalších) děláme vlastně běžné občany a politiky. Nikoliv však tím, že by se oni přiblížili nám a přestali hájit některé „extrémní“ a „pohoršující“ názory, ale tím, že bychom se my přiblížili jim. Od plácání se po ramenou z toho, jak dokážeme tu demokracii chránit, budeme mít ramena rudá. Nebude rozdílu mezi těmi, kteří budou chtít zakazovat komunisty a mezi komunisty samotnými. Obě dvě strany mají stejné praktiky: pomocí násilí lidem zakazovat myšlení.

Nechme je mluvit

Konkurence je klíčem k efektivitě. Platí to všude, i na „trhu politických idejí a myšlenek“. Všimněme si toho, za jakých podmínek se KSČ dostala k moci u nás. Bylo to sice ve volbách — těžko ale tyto volby můžeme nazvat „standardními“ a „svobodnými“. Celá plejáda před válkou významných politických stran byla zakázána. Politická soutěž byla přísně omezena na naprosto malé množství stran. Malá konkurence — KSČ vyhrála. Obdobná situace byla v Německu v době nástupu Hitlera.

Nechme komunisty skutečně mluvit. Nechme je v jejich komunistické straně. Pokud je umlčíme, nebudeme vlastně vědět, co chtějí. A pak? Pak si mnoho z nás může říci, že přeci nebyli tak zlí a něco se může z jejich doby znovu zavést — když už, stejně jako oni, zakazujeme myšlenky.

Lobotomie či rovnou zastřelit?

Představme si, že by na zemi nežil jediný komunista. Co by se stalo? No, KSČM by asi neexistovala, stejně jako mnoho dalších, mnohdy dnes „velkých“ stran.

Představme si, že by na zemi žili pouze komunisté. Co by se stalo? No, existovala by asi KSČM. Existovala by možná i KSČM 2… a tak dále.

Politické strany neexistují a nejednají sami o sobě. Jednají lidé. Stranu tvoří její členové, voliči, funkcionáři, sympatizanti. Přesně neurčitelná a nevymezitelná skupina lidí. Zakážeme-li stranu (KSČM), bude to mít stejný efekt, jako kdybychom zákonem zakázali podzim při prevenci chřipky a nachlazení. Chřipka i nachlazení by zde bylo stále, jen bychom tomu říkali „letní chřipka“ či „zimní chřipka“. Až bychom zakázali i chřipku, říkali bychom tomu třeba „letní divně“ či „zimní divně“. Ale blbě by nám bylo pořád stejně. Jako na podzim, jako když máme chřipku.

Jinak řečeno, zákazem strany zakazujeme virtuální entitu. Jako kdybychom zakázali označení „okno“ — okna by zde stále byla. Nezmizela by. Lidé by je chtěli, proto by zde pořád byla. Zákony by s tím neudělali nic.

Chceme-li zakázat nějaké myšlenky, musíme k lidem. Jak to ale udělat? Představme si, že zakážeme ODS. Zmizí její voliči? Její funkcionáři, členové, sponzoři? Ne, jen začnou působit (stejně) jinde. Nic se nezmění, vše jede dál. Zakážeme veřejnou činnost všem, kteří s ODS sympatizují? Budeme dělat ideologické testy před vstupem do volební místnosti či před veřejným prohlášením na politické téma, abychom zakázali šíření myšlenek ODS? Uděláme všem těm lidem lobotomii a změníme jejich myšlenky? A nebo je pro jistotu, pro případ nezdaru, rovnou zastřelíme?A jaký je pak rozdíl mezi námi a komunisty?

Článek původně vyšel na Devian.cz, kde jej můžete i komentovat.