Každý z nás má své cíle a své hodnoty, subjektivně se díváme na konání druhých, na poznání a subjektivně si vykládáme to, co se děje kolem nás. Skutečně? O racionalitě, bohovi, zisku a morálce.
„Cena a zisk je to jediné, co člověk potřebuje k tomu, aby začal uspokojovat potřeby někoho, koho vůbec nezná.“ - Friedrich August von Hayek
Původní článek vyšel na Devian.cz
Jak se člověk rozhoduje? Co člověka vede k tomu, že dělá něco pro někoho? Výrok držitele Nobelovy ceny za ekonomii a velikána společenských věd by se vám mohl zdát až sprostý, vždyť zisk! Vždyť přeci ne všechno člověk dělá jen kvůli zisku! Určitě si říkáte, že sami děláte pro ostatní spoustu věcí, aniž byste za to potřebovali mít nějaký zisk či kvůli tomu potřebovali znát cenu. Taková sprostá slova!
Ale co je to ten zisk?
Mám-li mluvit sám za sebe, tak já jsem velice rád, když mám pravdu. Velice rád s lidmi debatuji a přednáším jim své názory, je to totiž ta nejlepší možnost se dobrat k tomu, zda-li mám pravdu, či ne. Často je tedy velice těžké přesvědčit mne o tom, že pravdu nemám.
Mým ziskem je moje znalost. Rád čtu, přemýšlím a tvořím si názory. Nebýt toho, nepíši pro vás články, nediskutuji s vámi. Cenou za moji znalost a „pravdu“ jsou náklady na jejich získání — čas, peníze, snaha.
V tuto chvíli si možná říkáte, že pravda ziskem? To je přeci nic! Z toho se člověk nenají!
A jistě máte pravdu. Ale koukněme se na lidi, kteří fungují v různých charitativních organizacích, pracují s postiženými a dalšími. Jistě nejde o nejlépe placenou práci na světě. I přesto to dělají. Jak to?
Odpověď je jednoduchá — něco z té práce získávají, mají z té práce zisk. Jaký zisk? Třeba dobrý pocit,společenský kredit a uznání minimálně od těch, o které se stará. Lidé, kteří něco konají, ať už jde o charitu či business, toto konají pouze kvůli svému osobnímu zisku. Sobecky kvůli svým vlastním zájmům.
To, co nám tuto skutečnost zamlžuje, jsou naše hodnotové soudy.
Každý z nás má své subjektivní vnímání zisku. Toto subjektivní vnímání zisku vychází z našeho subjektivního žebříčku hodnot.
Pro někoho je důležitá rodina, pro někoho peníze, pro někoho společenský kredit. Obvykle to může být to, čeho má člověk subjektivně nedostatek a co je pro něj tedy cenné. To znamená, že onen žebříček hodnot se v čase může měnit. Nebo ne měnit, ale rozšiřovat — člověk ve skutečnosti mnoho neví a nemusí znát ani svůj žebříček hodnot. Ten žebříček hodnot, kterým se nyní řídí může být pouhou výsečí nějakého „super-žebříčku“ hodnot jednotlivce. Který je samozřejmě subjektivní.
Jestliže jedinec nezná ani svůj subjektivní žebříček hodnot, jak ho může znát někdo jiný?
Nejkrásnějším příkladem skutečného hodnotového soudu jsou otázky ohledně „společenské užitečnosti“. Vemte si manažera a uklizečku. Každého z nich se zeptejte na to, jak moc důležitou vidí svoji práci a jak moc důležitá je práce toho druhého.
Manažer vám řekne, že jeho práce je velice důležitá. Nebýt jeho, nemají lidé pod ním práci, protože nemají komu prodávat, pro koho uklízet. Nejspíše řekne, že jeho práce je důležitější, než práce oné uklizečky.
Uklizečka vám řekne, že její práce je velice důležitá. Nebýt jí, nemají lidé nad ní kde pracovat a místo práce by si furt uklízeli. Nejspíše řekne, že její práce je důležitější, než práce manažera.
A kde je pravda? Jistě se někdo z vás, čtenářů, přikloní na stranu uklizečky, stejně tak, jako se jistě někdo z vás přikloní na stranu manažera. A to jest hodnotový soud - lidé subjektivně něco hodnotí na základě vlastního hodnotového žebříčku. V hodnotovém soudu se nikdy nedobereme objektivní pravdy. Jestliže tedy všichni jednají sobecky, aby naplnily svůj hodnotový žebříček, znamená to, že jakési hodnocení na základě „společenské užitečnosti“ je naprosto irelevantní, neb je vždy subjektivní. Ve výsledku je i cena pro jedincesubjektivním kritériem, což je také důvod toho, proč je někdo za nějaký plat něco ochoten udělat a někdo jiný ne.
Možná si nyní říkáte, že přeci musí existovat nějaké objektivní měřítko. A ano, ono existuje — je jim efektivita. Tedy to, zda-li výnosy převyšují náklady. A jak již bylo řečeno, výnosy i náklady neznamenají zdaleka jen peníze. Naopak — nepeněžní výnosy a náklady jsou často velmi významnou složkou celkových nákladů a výnosů.
Racionalita?
V čem tedy tkví lidská racionalita? Pamatuji si, jak mi kdysi moje středoškolská učitelka na snad první hodině středoškolské „ekonomie“ řekla, že ekonomie počítá s tím, že každý je racionální. Na námitku některých spolužáku alá „A co různí psychopati?“ odpověděla, že ty nyní nebereme v potaz — že se bavíme o zdravých lidech.
I psychopat je racionální. Proč? Protože racionalita tkví (mimo jiné) ve „zlepšování své situace“ na základě svého subjektivního žebříčku hodnot. Racionalita tkví v tvorbě zisku, který je však vnímán na výsost subjektivně. To, že se nám nezdají (třeba právě ti psychopati) racionální je dáno tím, že my máme prostě jen velmi odlišný žebříček hodnot.
Racionalita je tedy subjektivní, jediné objektivní měřítko je efektivita. Avšak jelikož je vnímání zisku (výnosů, nákladů) je subjektivní, je velice těžké určit, zda-li je konání někoho dalšího efektivní, či ne. U hodnocení podniků, spolků, společností, kde se na výsledném chování podílí velké množství faktorů (které ani sám subjekt nemusí znát) je to téměř nemožné.
A co morálka?
Kam do této změti subjektivních hodnot patří morálka? Morálka je také subjektivní, protože vychází z našeho vnímání světa, které zase vychází z našeho žebříčku hodnot. Proč tedy většina společnosti dokáže vyznávat základní morální hodnoty, jako je slušnost, právo na život a další? Z jednoduchého důvodu — subjektivní výnosy převyšují subjektivní náklady, je to tedy efektivní. Většina lidí si uvědomuje, že pokud je zaručena jejich bezpečnost (právo na život — ochrana před vraždou), je to pro ně efektivní, protože místo toho, aby se neustále starali o svoji bezpečnost, se mohou zabývat jinou činností. Základní morální principy jsou ustanoveny a uznávány na základě empirické znalosti (tedy zkušenosti), že jsou efektivní.
Kde jsme ale na onu morálku přišli? Kde jsme ji nalezli, kdo nám ji „dal“?
Osudová domýšlivost
Ekonomie je věda. Nemusí být nutně zcela exaktní, ale je vědou, která zkoumá racionalitu — to, jak se člověk dobírá svých cílů. Ekonomie neřeší cíli, řeší cesty. Ekonomie zkoumá racionalitu člověka, tedy jehoefektivnost.
Cíle našeho života a nastavení našeho hodnotového žebříčku (tedy i morálky), řeší morální filosofie a náboženství. Co je to vlastně náboženství?
Koukněme se na Bibli. Bible není jen jakási „kniha“, je to celá knihovna plná i praktických rad do života. Dá se říci, že může popisovat i ekonomii — vždyť co jiného je skromnost, než snaha o použití minimálního množství zdrojů s co nejvyšší efektivitou (co nejvyšším výnosem)?
Bible je to, co člověku nastavuje mnohé životní cíle a lidské hodnoty. Základní morální principy v Bibli obsažené však nutně nemusí být něčím novým. Co třeba 6. přikázání — Nezabiješ? Jak to se dostalo do Bible (ponecháme-li stranou biblický výklad)?
Jde o empirický poznatek, že lidé by se neměli zabíjet. Že bezpečnost je efektivní. Ostatně desatero a mnohé morální principy obsažené v Bibli si museli projít ještě staletími ověřování (a mnohdy jím stále prochází), aby mohli být ve společnosti všeobecně uznány a přijímány.
Koukneme-li se na jiná náboženství či jiné myšlenkové směry, zjistíme, že mnohé morální principy v nich obsažené jsou velice podobné.
Bible a různá náboženství jsou však také ukázkou osudové domýšlivosti. Každý má svůj subjektivní hodnotový žebříček a je logické, že každý považuje ten svůj žebříček za ten nejlepší možný. Hůře to však dopadá, když člověk na základě svého subjektivního žebříčku začne vytvářet své konstrukce „ideálního světa“, který by se měl řídit tím jeho subjektivním žebříčkem hodnot. Je jasné, že pro daného jedince bude jeho konstrukce naprosto vyhovující. Určitě se najde několik dalších jedinců, pro které bude ona konstrukce v daný moment také přitažlivá (neb jejich subjektivní žebříček je v tu danou chvíli podobný).
Problém však tkví v tom, že drtivá většina ostatních má jiný subjektivní žebříček hodnot, takže jim daná konstrukce nemusí vyhovovat. V tu chvíli je pro plánovače nutné, aby lidem vnutil své subjektivní hodnoty. Řízená konstrukce světa tak začne vyžadovat násilí, pokud ji lidé nemohou vlastním rozhodnutím změnit.
Jedinec, jenž subjektivní konstrukci „ideálního světa“ vytváří, nikdy nemůže podchytit a zachytit vše, co se ve společnosti děje, protože to mnohdy neví ani sama „společnost“. Ostatně — proto existuje více náboženství, více myšlenkových a filosofických směrů. A čím jiným je politická soutěž, než konkurenční boj různých společenských konstrukcí?
Ideální společenská konstrukce neexistuje. Každý by měl být tak co nejvíce oddán sám sobě, ať se sám rozhoduje, jak chce žít. Chce-li někdo žít v komunitě, kde „všechno bude všech“, nechť tak žijí. Ale ať do té komunity nenutí ostatní. Důležitým prvkem je tedy dobrovolnost a svoboda. Teprve poté lidé mohou jednat dle svých subjektivních žebříčků hodnot a mohou žít nejvíce spokojeně.
Bůh?
Od pradávna si lidé vysvětlovali mnohé tím, že jim to bylo dáno či vykonáno vyšší mocí, v naší kultuře jakýmsi bohem. Po celém tomto článku si můžete říci — a kdo nastavil, že dychtíme po zisku? Kdo nastavil, že věci fungují tak, jak fungují, že platí ekonomické zákony?
V křesťanství se často říká, že cesty boží jsou nevyspitatelné. Bůh člověku ukládá zkoušky. Na základě toho, jak člověk zkouškami projde, se bude odvíjet jeho další život.
Vnímání boha je věcí subjektivní — církve jsou jen jakousi „formální cestou“ jeho skupinového vnímání, kde se může uplatňovat osudová domýšlivost (subjektivní „ideální“ konstrukce vnímání boha). Ekonomie, ačkoliv je věda, nedává důkazy o neexistenci boha, ale naopak může jeho existenci potvrzovat. Lidské chování je popsáno ekonomickými zákony, které platí ať už je člověk zná, či ne. Proč tyto pravidla platí? Člověk ve svém vývoji prošel zkouškami, které ho naučili, že nejlépe přežije a uplatní se, když se bude chovat efektivně, tedy dle pravidel, které dnes zkoumá a popisuje ekonomie.
Co určilo, že zrovna tyto pravidla chování jsou efektivní? Že jsou logické? Jistě, dalo by se říci, že to mohla být jednoduše „tržní soutěž pravidel fungování“. Ale kde se vzala ta různá pravidla fungování? Z čeho se vyvinuli u prvních lidí? Jaký byl ten „prvotní impuls“? A vůbec, kdo vytvořil, stvořil, ustanovil cosi jako trh? Pokud není trhběžný přírodní úkaz, muselo to být… co? Bůh?
Původní článek vyšel na Devian.cz
