Místní bloger František Matějka byl v pořadu Máte slovo, kde se diskutovalo o deviantech, jejich "léčbě", seznamech pedofilů a o detenčních ústavech. Můj pocit z pořadu a obsahu je značně rozpačitý.
V pořadu „Máte slovo“ ze dne 9. 12. 2010 se probíralo (mimo jiné), zda by měli být dostupné jakési „veřejné seznamy“ pedofilů či lidí, kteří spáchali trestný čin (se sexuálním podtextem) na dětech.
Můj názor je, že sexuální deviace je věcí soukromou. Je jedno, jestli jde o deviaci charakteru „pedofila“ či „sado-maso“ úchylky. Obecně řečeno, nějakou formou sexuální deviace ve větší či menší míře totiž „trpí“ každý.
Nikdo z nás neví, kolik existuje pedofilů, kteří dítěti nikdy nijak neublížili. Tito lidé jsou třeba i neškodní. Mohou to být třeba lidé, které si ceníme pro jejich kvalitu práce jako učitele. Není nijak šokujícím faktem, že pedofilové bývají vynikající učitelé, v sexuologických análech je to již poměrně dobře popsaný fakt.
Státní seznamy
Ministr Pospíšil ve zmíněném pořadu nastínil jakýsi chystaný seznam „nebezpečných osob“, který by pro své interní potřeby měla k dispozici policie.
Státní seznam je špatná věc. Nejde o to, že jde o seznam neveřejný. Jde o to, že daný seznam bude muset někdo spravovat, řídit, vést, a to i za mé peníze, ačkoliv já s daným seznamem nesouhlasím.
Je třeba si uvědomit, že hlavní „úlohou státu“ je chránit své občany. I pedofil je občanem státu a i jeho musí stát chránit. Stát je zde tak ve střetu zájmu a nikdy nebude schopen být v této věci „kvalitním poskytovatelem služeb.“ Je směšné představit si, že by si občan-pedofil platil z daní svůj vlastní hlídací seznam.
Nehledě na to, že jednotliví úředníci nemají odpovědnost za to, kdo se na seznam dostane a zdali tam je někdo neoprávněně.
Soukromé seznamy
Nemůžu však nikomu zakazovat vytváření „soukromého seznamu pedofilů“.
Je přeci hlavně záležitost a odpovědnost rodiče, jak bude chránit své děti. Nechť si rodiče sami platí svůj seznam pedofilů, pokud o něj mají zájem. Proti soukromému seznamu nemám žádné námitky – nemohu lidem zabraňovat v jeho vytváření, nemohu je za to trestat.
Jistě, je možné, že se na seznam dostane někdo, kdo tam vůbec nepatří. V tomto případě je však třeba si uvědomit, že každý má právo na ochranu svého soukromí. Pokud se někdo na „seznam pedofilů“ skutečně dostane neoprávněně, má poškozený plné právo na ochranu své osobnosti u soudu. Má plné právo ty, jež seznam spravují, zažalovat.
Správci seznamů by pak museli dokázat, že daná osoba skutečně pedofilem je. Správci registrů by tak měli plnou odpovědnost za relevanci seznamu a bylo by v jejich plném zájmu, aby tento registr byl pravdivý.
Bohatý pedofil
Ministr Pospíšil se proti myšlence soukromého seznamu postavil s tím, že „bohatý pedofil“ by si své vymazání ze seznamu zaplatil.
Neříkám, že se to nemůže stát, avšak tvrdím, že to samé se může stát i u státního registru. Korupce je ve státní správě naopak mnohem pravděpodobnější, než v soukromém sektoru.
Soukromý sektor je totiž motivován ziskem. Pokud by byl soukromý seznam placeným a pokud by se byť jen jednou zjistilo, že seznam byl zmanipulován, ztratili by jeho provozovatelé důvěryhodnost. Tento soukromý seznam by zbankrotoval, neb by přišli jiní, nezkorumpovaní provozovatelé s důvěryhodnějším seznamem.
Je to právě konkurence, která skutečně zajišťuje relevanci registrů. Ve státním sektoru však konkurence není – neexistuje jakákoliv „pojistka“ relevance seznamu.
Nehledě na to, že důvěryhodnost seznamu poškozuje jakákoliv úspěšná žaloba na ochranu osobnosti.
Policejní užití
Další velkou námitkou proti soukromým seznamům bylo to, že policie v případě spáchání trestného činu potřebuje rychle vytipovat v dané lokalitě pachatele.
Jistě, ale zde je třeba užít trochu ekonomické teorie. Je samozřejmé, že by vznikly soukromé seznamy specializované na určité lokality. Státní seznam, který by pokrýval celé území ČR není dostatečně pružný.
Kdo by rychleji zareagoval v případě přestěhování devianta? Kdo by rychleji zareagoval na žádost Policie ČR (obzvláště, šlo by o zisk)?
Jsem plně přesvědčen, že by to byl seznam soukromý, nikoliv státní.
Detenčí ústavy
Velkým tématem pořadu byli také detenční ústavy, tedy místa určená pro izolaci zvlášť nebezpečných deviantů.
Kapacita dnešních detenčních ústavů je dle ministra 200 osob, zatím je v nich osob 20. Po dvou letech fungování se kapacita využívá z jedné desetiny.
Nemám nic proti detenčním ústavům, ale jejich dnešní podoba je ukázkou mrhání a neefektivity, kterou všichni platíme. Soukromé detenční ústavy by poměr nabízených a požadovaných míst dokázali sladit mnohem lépe už z toho důvodu, že řízení, kde padne rozhodnutí o umístění do detenčního ústavu nějakou dobu trvá.
Paní primářka
Jedné osoby se v celém zmíněném pořadu musím zastat. František Matějka na ni v článku zde na blogu zaútočil – jde o pani primářku, která se 15 let sexuálními devianty zabývá.
Mnohem větší vážnost má u mne názor odbornice, než „kolegy“ blogera. Nehledě na to, že po té, co vyjmenovala své zkušenosti a výsledky – pokud ona říká, že to „všude jinde dělají špatně“, důvěřuju ji.
Nevím pak, proč ze svých daní platím ty neschopné. Myslím, že především na toto bychom se také měli zaměřit.
Před pár lety, když mi bylo asi 17, jsem již napsal jeden článek o pedofilech. Z něj si nyní vypůjčím dvě citace:
Společnost má ze sexuálních deviantů strach. To je to hlavní. Ale neumí, jako celek, s touto částí populace zacházet a jednat. – MUDr. Růžena Hajnová, věznice Kuřim.
Sexuální deviant je naprosto normální člověk, který v dětství neměl žádné výrazné potíže, měl průměrné množství kamarádů, v průběhu školní docházky neměl vůbec nebo maximálně jednou sníženou známku z chování, nijak výrazně se neodlišuje od ostatních vrstevníků a dalo by se tedy říci, že je to naprosto normální člověk, který se liší pouze tím, že trpí nějakou sexuální deviací. – Mgr. Milan Jirku, psycholog.
Viz článek Pedofil - zločinec nebo oběť?
