Šarlatán Sedláček?

Jeden nedávný článek Tomáše Sedláčka je plný elementárních chyb, kterých by se „velký populární ekonom“ neměl dopouštět. Nejsou totiž přijatelné snad ani u studenta prvního ročníku vysoké školy.

Představte si následující situaci. Po lahodné vánoční večeři se přesunete do obýváku, rozdáte dárky, dopřejete si šálek kávy nebo sherry a pohodovou vánoční náladu chcete dovést do sladkého konce, a tak se před celou nastoupenou rodinou postavíte doprostřed místnosti a svůj oslavný projev zakončíte slovy: „…a ta večeře byla tak vynikající, maminko, že ti tady za ni dávám tisíc korun! Ne, tisíc je málo, byla opravdu znamenitá a tys přípravou musela trávit dlouhou dobu, tak patnáct set, tady máš maminko — děkujeme!“ A patřičný obnos vytáhnete hned na místě z peněženky. Co by asi nastalo? Maminka by jistě propukla v slzy: ne vděku, ale hanby.

Pan Sedláček to v jednom svém článku považuje za paradox, za něco zvláštního. Popisuje zde tezi amerického behaviorálního „ekonoma“, který i na tomto případu ukazuje, že lidé jsou (dle něj) iracionální, někdy dokonce i záměrně a předvídatelně.

Tuto tezi pánové Ariely a Sedláček staví na tom, že lidé se jinak chovají na trhu a jinak v osobních vztazích, „ve společnosti“. Zatímco v prvém je pro nás platba normální, v druhém prostředí ji (prý) odmítáme.

Racionalita?

Pan doktor Sedláček by se asi z míst lektorských na UK měl vrátit do školních lavic. Já totiž ještě ani nestuduji vysokou školu (zatím jsem stále středoškolák), ale už nyní vím, že pan Sedláček (a též Ariely) se mýlí.

Pokud pan Sedláček své matce za štědrovečerní večeři platí penězi, je to jeho věc. I kdyby tak nečinil, byl by racionální. Otázka racionality je totiž otázka subjektivní: každý máme tu svojiracionalitu. Racionalitu, která vyvstává z našich osobních preferencí, z naší osobnosti a z dané situace. Jistě, já jsem zvyklý třeba za jídlo v restauraci zaplatit a vůbec by mne nenapadlo třeba v restauraci po platbě jít a umýt nádobí. Je to má osobní preference, chci si tu službu zaplatit. Pokud bych dostal na výběr „zaplať nebo umyj nádobí“, vybral bych si tu první možnost.

Naopak u rodičů nádobí umyji. Dokonce za ono jídlo uctivě poděkuji, na matku jsem slušný, a i kdyby to jídlo nebylo zrovna fajn, své chování nezměním. Platím své matce? Zcela jistě ano. Chovám se (i v případě špatného jídla) iracionálně? Zcela jistě ne. Na spokojenosti matky (na jejím dobrém pocitu z uvařeného jídla) mi záleží mnohem více, než na ukojení mých chuťových buněk. Jsem stále racionální. Pokud bych se však zachoval jinak, byl bych racionální i tak.

Jednoduše řečeno, neexistuje objektivní racionálno. Ale tohle by snad měl pan Sedláček vědět, nebo ne?

Egoismus

Dalšího elementárního omylu se pan Sedláček dopouští u své interpretace egoismu. Píše, že lidé, kteří sledují své zájmy, jsou egoističtí. Avšak protože mnoho lidí nesleduje jen svůj zájem, nejsou všichni egoisté, proto nemaximalizují svůj užitek a tak jsou iracionální. Opět – společenské vztahy se prý řídí jakousi mechanikou iracionality.

Pan doktor Sedláček by tak o mne řekl, že pokud chci své matce pomoci s umytím nádobí, ačkoliv za to nedostanu peníze, jsem iracionální, poněvadž se nechovám tak zcela racionálně a nemaximalizuji svůj užitek. To je ale hloupost naprosto obludných rozměrů.

Lidé mají nějaké vlastní zájmy. Až tyto zájmy se pak řadí na pomyslné škále od zcela egoistického kraje až po „kraj“ altruistický. Ať se člověk chová jakkoliv, vždy sleduje svůj zájem, své vlastní blaho. Nejdříve je onen vlastní zájem, až poté je rozdělení na egoismus či altruismus. Neplatí to, co napsal pan Sedláček:

„Ekonomové převážně věří tomu, že motorem společnosti je egoismus, tedy upřednostňování jasně definovaného vlastního blaha.“

Ale platí, že „motorem společnosti“ je sledování vlastního zájmu. That’s all! Vlastní zájem může býtcizí prospěch.

Proto nevidím zcela nic divného na tom, nad čím se pan Sedláček podivuje:

„Tento týden vyšly posmrtně Dějiny ekonomických teorií, úžasná kniha doyena české ekonomie profesora Milana Sojky, kterého měli rádi snad všichni. I proto se do publikace tohoto skvostu zapojilo mnoho lidí, povětšinou ekonomů, aniž by očekávali jakoukoliv kompenzaci. Kdybyste nám řekli, že jsme to dělali z egoistických důvodů (peníze, zviditelnění atd.), tak byste nás zřejmě urazili. Přitom proč bychom se měli cítit uraženi, pokud je egoismus podle nás ekonomů tak normální a silný motiv? Protože jsou věci, které chceme dělat pro dobro (našich blízkých nebo kohokoli jiného) a bytostně za ně nechceme být placeni nebo jakkoli jinak odměněni. Nezištné bezpeněžní obdarovávání je prostě velice silný motiv, který si chceme zachovat a kam ekonomické uvažování sveřepě nechceme pustit.“

Jde totiž o zcela racionální a navýsost „ekonomické“ jednání.

Šarlatánství

Sedláček (a Ariely) v daném článku staví hned na několika zcela zjevných ekonomických bludech.Racionalita je objektivní, platba probíhá pouze peněžně, racionální člověk je egoista, který chce mít hodně peněz a ekonomie je věda o penězích.

Právě tyto mýty, které jsou natolik odtrženy od reality, jsou příčinou toho, že velká část lidí vidí v ekonomii ne vědu, ale šarlatánství, „pavědu“. Tyto a jim podobné mýty je třeba vyvracet. Je třeba poukazovat na to, že ekonomická teorie nic takového netvrdí. Že dané mýty jsou zcela v rozporu s axiomy ekonomie. Teprve, až toto dokážeme, získá ekonomie svoje pevné místo ve vnímání sama sebe vědou.

Ony mýty se však vyvrací poměrně těžko, když jeden z nejpopulárnějších ekonomů na nich staví své teze a úvahy. Avšak pro naši útěchu je třeba podotknout, že nedělá šarlatána jen z nás všech, kteří se ekonomií zabývají, ale také sám ze sebe.

Článek původně vyšel na Devian.cz, kde jej můžete i komentovat.