Sociální pokrytectví

Ve 4 hodiny ráno mne vzbudila SMS – kolega psal, že se mu rozpadla směna a že potřebuje nutně pomoci uzavřít den, protože na provoze skoro nikoho nemá.

Tak jsem ve 4 ráno, po té, co jsem ten samý provozní den měl ranní, vstal a jel mu pomoci. Šlo o formu mé solidarity s ním, ve vzácný den volna jsem vstal tak brzo ráno a jel jsem zdarma pracovat a pomoci dát dohromady provoz. V půl páté už jsem pracoval.

Ve chvíli, kdy mi na někom záleží, nepotřebuji popostrčení státu k tomu, abych mu pomohl. Když uvidím starého nemohoucího člověka, nepotřebuji stát, aby mi řekl, že mu mám pomoci – pustit ho sednout v MHD či mu třeba pomoci s taškou. Je to normální. Nevolám však po zákonu, který by to nařizoval.

Nejsem nadčlověk. Jsem normální – ve chvíli, kdy je pro mne něco normálním, je to normální i pro někoho jiného. Pokud já pustím starého člověka sednout, pustí ho i někdo jiný. Pokud ne, můžu si o něm myslet, co chci, ale nemám právo ho do čehokoliv nutit.

Pokaždé, když pak mluvím o nutnosti omezení či zrušení státních sociálních systému, slyším klasické: „A kdo by se postaral o chudé a nemocné,“ odpovím jednoduše: byly bychom to my. Tak, jako dnes, avšak bez nutnosti státní byrokracie, příměji a účinněji.

Jakmile totiž někdo řekne: „A kdo se o ně postará,“ znamená to, že daný člověk nad osudem starých a nemocných přemýšlí, že mu na nich záleží. Znamená to, že na světě jsou lidé, kteří by se o staré a nemocné postarat chtěli. Buď ten člověk svoji otázku myslí vážně – pak všechna čest a otázka je zbytečná, neb již obsahuje odpověď; nebo ne – pak jde pouze o falešnou a lživou pózu a takoví lidé mi nemají co přikazovat. Tak či tak, stát k pomoci nepotřebujeme – stát je jen zbytnou byrokratickou překážkou v uskutečnění pomoci.

Zastánci sociální politiky tak jsou vlastně buď špatně informovaní, kdy si myslí, že jsou státní byrokratické systémy skutečně třeba, a že skutečně pomáhají, nebo jde o pokrytce, kteří odmítají přiznat, že je jim osud ostatních lidí lhostejný, a tak orodují za státní politiku, která donutí ostatní platit na to, aby si oni mohli říci „Je o ně postaráno“. Orodují za státní politiku, která donutí ostatní platit na jejich špatné svědomí.

Nebýt státu, tak jedni by mohli jít a začít něco dělat – skutečně pomáhat. Nebýt státu, tak díky eliminaci byrokracie budou mít více prostředků pro uskutečnění pomoci. Nebýt státu, budou pomáhat lidé, kteří skutečně pomáhat chtějí místo anonymních úředníků kdesi na úřadě, kterým může být situace potřebných lhostejná.

Nebýt státu, tak bychom u druhých viděli skutečnost. Viděli bychom, kdo o solidaritě jen mluví a kdo je skutečně solidární. Pokrytci by nedostali prostor přikazovat těm, kteří jsou oproti nim morálně mnohem výše.

Tuším, že mnoho významných zastánců státních „výpomocných“ systémů, jsou ve skutečnosti chytří a vzdělaní lidé a všechny zmíněné věci si více či méně uvědomují. O to je však zřejmější, že jde spíše o moci-chtivé pokrytce, kterým nezáleží na pomoci ostatním, jak sami říkají, ale spíše o vlastní prospěch na úkor potřebných.

To je v celku normální a nemám jim to za zlé. Spíše mne štve, že všem lžou a dělají z lidí idioty. Obelhávají ty, kteří chtějí skutečně pomoci. A takoví, že nám mají vládnout?

Děkuji, nechci. Pomáhat lidem zvládnu sám.

Článek vyšel původně na Devian.cz.