Právo na rasismus

Předem, než začnete číst samotný článek, bych vás chtěl upozornit na pár věcí:

1. Jsem z poloviny Rom — můj otec je Cigán. Pohybuji se mezi nimi často, mám mezi Romy mnoho přátel.
2. Sestra žije již několik let ve spokojeném manželství s mužem z Afriky, jehož kůže je černější, než tlačítka na mé klávesnici.
3. V rodině máme Slováky, Maďary a další…
4. Nemám proti žádnému etniku či proti žádné národnosti žádné předsudky.

Každý má absolutní právo na to být rasistou. Není jediný důvod, proč někoho, kdo je rasista, za jeho předsudky pokutovat, soudit, zavírat do vězení a tak dále.

Nejde zde o to, jaký je obsah rasistických myšlenek — ten nehájím. Jde o jiný princip — jde o právo na názor.

Má každý právo na to mít svůj názor a přejímat cizí názory za své? Troufám si říci, že ano. Každý má právo na to mít názor. Každý má právo na to hodnotit. Neexistují objektivní hodnoty. Neexistují „vyšší“ a „nižší“ hodnoty. Hodnoty jsou subjektivní. Hodnoty, které považujeme za „vyšší“ ve skutečnosti vyšší nejsou — pouze je za vyšší hodnotíme. Hodnotíme hodnoty, ale jejich hodnocení je stejného rázu, jako hodnoty hodnocené. Je subjektivní — neexistuje žádné objektivní měřítko hodnot.

Naše názory jsou také našimi hodnotami. Hodnotíme názory, ale jejich hodnocení je stejného rázu, jako názory hodnocené. Je subjektivní — neexistuje žádné objektivní měřítko názorů. Neexistují objektivně určitelné „lepší“ a „horší“ názory. Nelze proto nikoho za jeho subjektivní hodnoty soudit.

Kdo totiž určí, které názory jsou lepší a které jsou horší? Všechny jsou dobré nebo všechny jsou špatné! Každý si zaslouží vše a nikdo si nezaslouží nic! Všichni jsou dobří ale všichni jsou špatní! Milion lidí, milion pohledů, milion názorů.

Rasismus je názor, životní postoj, stejně jako třeba veganství, konzervativismus či marxismus. Není jediný důvod, proč bychom měli užívat státní moci na podporu a potírání těch či oněch názorů.  Rasismus je forma subjektivních názorů a postojů. Pokud své postoje a názory mohou hájit a vyjadřovat vegané, marxisté či konzervativisté, proč by tak nemohli činit rasisté?

Marxisté a rasisté

Obzvláště zajímavý je postoj mnoha marxistů. Potlačovali by rasisty třeba i silou. „Nemají přeci žádné právo hájit své nesnášenlivé názory,“ mnohdy říkají.

O co ale jde marxistům? Srovnejme to s rasismem — rasisté si svět rozdělí do ras a říkají, že mnoho ras = problémy a neustálý boj. Skončí to budoucím ideálním světem bez ras. Bezrasová společnost. Marxisté si svět rozdělí do tříd a říkají, že mnoho tříd = problémy a neustálý boj. Skončí to budoucím ideálním světem, kde již nebude tříd. Beztřídní společnost.

Jednotlivosti mohou být různé, technicky a principiálně jde o to samé. Marxisté jen ignorují rasy, rasisté zas třídy. Je pravda, že rasisté své rasy alespoň dokáží nějak definovat, na rozdíl od marxistů a jejich tříd. Jde mechanicky o stejné filosofie boje. Jedni chtějí válku a holocaust, druzí násilnou revoluci a vyvlastnění. Jedni tvrdí, že podřadné rasy konspirují proti všem, druzí že podřadné třídy se dopouští vykořisťování na ostatních.

A který názor je lepší? Možná jsou oba špatné. Má jeden z těchto pohledů větší právo na obhajobu a vyjadřování, než druhý názor?

Pokud řekneme, že „určité škodlivé názory je třeba vyloučit ze svobody slova“, kdo určí, který názor je škodlivý a který ne? Co když onen určovatel bude rasista či marxista? Who watches the Watchmen?

Copak by poté byla ona „svoboda slova“? Máme svobodu slova, ale jen do té doby, dokud ona slova budou v souladu s tím, co si myslí většina? To je snad „svoboda slova“? Je snad svobodou slova to, že si můžeme říkat pouze to, co je v souladu se současnou intelektuální módou?

Nepříjemné a neoblíbené názory je třeba slyšet, abychom se vůči nim mohli vymezit a abychom proti nim mohli dobře argumentovat.

Ti, jenž hájí vyloučení určitých názorů z veřejné diskuse pomocí zákona a zároveň tvrdí, že to je kvůli „ochraně naší svobody“ jsou pokrytci — vůbec jim nejde o „naši“ svobodu. Chtějí svobodu sami pro sebe, ne pro ostatní. Jediné, co chtějí slyšet je jejich názor. Nechtějí žádnou opozici, protože jsou si vědomi neudržitelnosti svých vlastních doktrín.

Právo na diskriminaci

Rasismus je jedním z mnoha názorů. Dokud zůstává názorem, nevidím jediný důvod, proč ho „zakazovat“. Potlačovat svobodu pro ochranu svobody je „ostrotupá“ fráze, oxymóron. Jediné, za co můžeme člověka trestat je za činy, které člověk provedl. Za násilí na ostatních. Lidé se však běžně dopouští násilí, nehledě na názory. Rasismus je však jen jedna část z celé plejády názorů, které jsou „předem zakázané“.

Každý má nezpochybnitelné právo rozhodovat o svém majetku. Jsem-li rasistický zaměstnavatel a odmítám-li zaměstnat Roma, je to zcela jistě mé plné právo. Můžete mne za to vy ostatní odsoudit, ale nikdo, a už vůbec ne stát, nemá právo na to mi onoho Roma „nutit“ či mi přikazovat abych za svůj postoj platil někomu odškodné.

Nebo snad mám platit odškodné socialistům za to, že jejich teorie považuji za nepravdivé a nefunkční?

Já, jakožto rasistický zaměstnavatel, se přece trestám sám. Pokud by onen Rom byl schopný za menší mzdu odvést tu samou práci jako běloch, sám svými předsudky se odsuzuji k vyšším nákladům a nižšímu zisku. Sám kvůli svým vlastním předsudkům musím platit vyšší mzdu. Je to trest přicházející hned, bezprostředně, trest absolutní. Nikdo jiný nemá právo mne trestat ze mé vlastní předsudky.

Každý má právo diskriminovat, každý má právo být rasistou. Stejně tak každý má právo zastávat ideje multikulturalismu či komunismu. Problém není v oněch idejích, problém je ve státě. Jako obvykle.

Státní právo?

Kdy přichází problém? Ve chvíli, kdy stát může rozhodovat o mnoha oblastech našeho života. Ve chvíli, kdy stát může ovlivňovat pracovní vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Pak přichází problém — pak rasistická vláda může své osobní právo na diskriminaci zaměňovat s „právem státu“.

Stát nemá vůči svým občanům žádná práva. Nemá právo diskriminovat. Stát je institucí všech občanů, ať už jsou to ti černí, bílí či žlutí.

Teprve ve chvíli, kdy je státu umožněno diktovat občanům kdy kam mohou chodit či v jakém obchodě si kdo co může a kdo nemůže kupovat, teprve poté přichází problém. Problém nejsou rasistické doktríny, problém je velký stát.

Velký stát je totiž vždy institucí diskriminace. Vždy kontroluje jedny a nekontroluje druhé. Nařizuje skupině A, ale nenařizuje skupině B.

V praxi může jít třeba o progresivní zdanění, které je příjmovou diskriminací. O státní technické normy — existuje technická norma na vidličku? Ne? Proč, když na spoustu jiných statků normy jsou?  O sociální programy — proč na ně jedni mají nárok a druzí ne? O kulturní dotace — proč jedna divadla ano a druhá ne? A proč tolik? O podpory pro menšiny — proč jedna menšina ano, druhá ne? Proč jedna dostane 1 000 a druhá 2 000? O pozici státních úřadů — proč já na něj musím chodit 200 metrů pěšky a druhej člověk jen 100 metrů? A tak dále, a tak dále…

Nevím, co by rasisté dělali s malým sešněrovaným státem. Byl by jim prakticky na nic. Až velký stát je municí prorážející rasistům cestu k moci: stát se přeci postará. A to i o ty neoblíbené hnědé, černé či žluté. Když už se stará o zdraví, penze a kvalitu jídel v restauraci…

A ať se nám to líbí, nebo ne, jejich politickou činnost jim dnes platíme z daní dle výsledků voleb. To je třeba jedna ze známek velkého státu.

Článek původně vyšel na Devian.cz, kde jej můžete také komentovat.