Sčítání lidu je klasickou ukázkou osudové domýšlivosti. Prý Sčítání potřebujeme, aby stát stavěl byty, dával důchody, provozoval školky. Ale má toto stát vůbec dělat? Jaké jsou toho důsledky?
Sčítání lidu potřebují demografové, sociologové, statistici, politici. Ti jej potřebují, aby plánovali propopulační či protipolační politiku, stavěli či bourali školky, školy a nemocnice, vytvářeli či rušili nové dotace na podporu menšin a místních kultur, plánování nastavení věku do důchodu ba dokonce pro reformu důchodů samotnou. Ona důchodová reforma zas bude vypadat tak, že politik na základě nějakých dat (například ze sčítání lidu) nastaví nějaké obecné parametry (například 3 % povinného spoření), protože to je dobré pro velkou část lidí.
To vše je však typickou ukázkou osudové domýšlivosti nejen politiků, ale velké skupiny statistiků, demografů, sociologů a dalších, kteří vidí Sčítání lidu jako potřebné. Povyšují se nade všechny za peníze všech v nezměrné pýše svého poznání a svých vědomostí a tvrdí, že oni znají a vědí lépe, co je pro ostatní dobré.
Roztříštěné znalosti
Základním kamenem absurdnosti Sčítání jsou roztříštěné znalosti. Proč prý potřebujeme sčítání lidu?
Obce prý potřebují znát data ze sčítání, aby mohli plánovat bytovou politiku, školskou politiku a další. Demografové zase na demografická zkoumání a tak dále.
Každý jedinec má své specifické znalosti, preference. Mnohé z těchto preferencí a znalostí nelze ani verbálně přenést, jsou třeba jen v naší mysli. Tyto znalosti a preference se mění každým okamžikem, jsou platné jen ve svém čase a specifickém místě.
Současná společnost je tvořena ohromnou skupinou lidí. Každý člověk má zvlášť své specifické znalosti, má zvlášť své specifické preference. Jedinec své preference a znalosti nemusí předem znát — může je znát až v okamžiku, kdy své znalosti či preference projevuje. Každým momentem se všechny tyto znalosti a preference mění. Jde o nekonečné množství nekonečně probíhajících procesů.
Jinak řečeno, současná společnost funguje natolik složitě, že ji jako celek nejde poznat. Nejde shromáždit všechny znalosti a preference a i kdyby se to podařilo, bude souhrn již ve chvíli shromážděn neplatný. A přesně to dělá Sčítání lidu.
Všechna data, která ČSÚ díky Sčítání získá jsou tak data ex post: jsou to data, která platila do momentu Sčítání, nikoliv od momentu Sčítání. Jsou to agregáty, která již neplatí, a to jednoduše proto, že plyne čas a čas vše mění.
Dělat na základě údajů ze Sčítání bytovou politiku či stavět školku je asi to samé, jako řídit automobil koukáním výhradně do zpětného zrcátka. Sčítání lidu je potřebné přesně na to samé plánování, jaké za minulého režimu selhalo.
Pokud je současná společnost natolik složitá, jediná možnost, jak ji řídit, je ji zjednodušit, udělat ji primitivní. Například takovou, jaká byla někdy v době kamenné či dříve. Současná společnost nemůže být ve své složitosti řízena centrálním plánem. Platí to jak o rohlících, zmrzlině, automobilech, tak i o bytech, školách, vzdělání a důchodech. Jediné, čeho dosáhneme uplatňováním centrálního plánu je to, že společnost (skupina jedinců) zjednoduší, aby se plánu přizpůsobila. Současnost totiž není tvořena normami, které platí nyní, ale normami, které platili v minulosti.
Pokud lidé v kuponové privatizaci svěří své kupony malé skupině lidí, protože si „sami nevědí rady“, je to důsledek předchozí přeregulovanosti (centrálně řízené ekonomiky), nikoliv současné „neregulovanosti“.
Jak se tedy společnost řídí? Jak je vůbec možné, že natolik složitá struktura vůbec nějak funguje? Odpověď je jasná, odpovědí je trh.
Radši trh, než plán
Trh je prostředí dobrovolné spolupráce — jedinci na něm směňují dobrovolně to, co mají a čemu přisuzují nižší hodnotu za to, co chtějí a čemu přisuzují větší hodnotu. Výsledkem oné spolupráce jsou statky a služby, které poptáváme. Trh je tak zároveň prostředím, ve kterém jsou koordinovány ony individuální znalosti a preference do struktur, které vytváří statky a služby. Jinak řečeno,nikdo sám o sobě neví, jak vyrobit tužku. Nikdo nezná celý postup její výroby — jak vytěžit dřevo, jak na těžbu dřeva vyrobit pilu, jak vyrobit automobil či loď na přepravu dřeva, jak postavit továrnu… není na světě jeden člověk, který by znal celý postup potřebný pro výrobu tužky. Jsou však lidé, kteří umí vyrobit pilu. Lidé, kteří umí vytvořit konstrukci budovy, lidé, kteří umí budovu postavit. Lidé, kteří umí navrhnout automobil… a tak dále.
Ten, kdo tento trh řídí, je spotřebitel. Ten, kdo si chce koupit tužku de facto říká, jak má být využité neuvěřitelné kvantum zdrojů. Je to právě a jen on, kdo primárně rozhoduje a to právě na základě oněch preferencí a individuálních znalostí.
Trh je tak přirozeně koordinován i v čase. Je jedno, jaký časový horizont zvolíme, trh je schopen se v něm koordinovat na uspokojení specifických lidských potřeb. Je tedy samozřejmě schopenvytvořit dostatek míst ve školách a školkách, podle toho, kolik bude či nebude dětí a nepotřebuje na to žádné sčítání. Stejně tak to platí pro nemocnice, důchody či třeba rohlíky. Není v tom žádný rozdíl.
Pokud se na trhu objevují chyba, je to vždy primárně důsledek státního zásahu. Stát je jediný, kdo může v systému dobrovolné spolupráce užít moc, donucení. Je tak prostředkem osudové domýšlivosti.
Osudová domýšlivost
V čem tkví pýcha všech těch vědců a zastánců Sčítání? Tvrdí, že oni mají právo na to vzít mé peníze, za ně zafinancovat svoji potřebu a ještě mne násilím (které je také financováno i z mých peněz) nutit do uspokojování jejich potřeb. Dělají si ze mne děvku. Mimochodem, z vás také. Vítejte v klubu.
Jinak řečeno, dělají si z nás otroky, kteří jim musíme platit za to, abychom jim nemuseli „dělat dobře“.
Své znalosti a potřeby, svoji práci považují za natolik povýšenou nad všechny ostatní, že si myslí, že mohou užít násilí, aby nás vnutili do jejich vlastního experimentu. Myslí si, že oni vědí lépe, než my, co sami chceme. Že vědí lépe, než my, co budeme chtít. Považují nás za naprosté idioty, kteří by bez jejich práce, bez statistiky, nevěděli, co dělat pro svůj důchod, co dělat se svými dětmi a jak je vychovávat, myslí si, že nevíme, kterou kulturu chceme či nechceme. Považují nás za malé děti, kdy oni jsou rodiče, kdy jen a pouze oni svým „vědeckým přístupem“ nám dokáží lépe, než my sami,naplánovat život.
Dělají z nás přesně ty primitivní, jednoduché hlupáky. Musí, jinak by nemohli plánovat. Zjednodušení společnosti jako celku je přímým důsledkem plánování. Sčítání lidu je tak jedním ze zhoubných nástrojů hloupnutí. Zbavme se ho.
Článek původně vyšel na Devian.cz, kde jej můžete i komentovat.
