O zdrojích, plýtvání a růstu

„Nemůžeme donekonečna růst! Zdrojů je omezeně a jednou dojdou! Větší produkcí všechno spotřebujeme a zemřeme hlady! Zavalí nás odpadky!“

A tak dále. Slyšel to snad už každý.

Spousta „ekonomů“ říká, že je třeba změna - změna „mentality růstu“, že nelze neustále „růst“, dokonce že je třeba „de-růst“ (degrowth), tedy klesnout. Že máme být chudší, nebo alespoň nebohatnout. Ať už to pro každého znamená cokoliv.

Jsme součástí svého okolí

Tito lidé předpokládají, že lidstvo přišlo do tohoto vesmíru z nějaké alternativní reality, tedy že tento vesmír a svět plundrujeme. Problém je, že opak je pravdou, lidé jsou součástí tohoto světa. I lidé jsou příroda, nejsme bohové či „něco víc“. Tím, že člověk vezme něco ze svého okolí a přemění to v jinou formu toho samého (spotřebuje to) nic nezmizí. Zůstane to zde. Vypadá to jinak, má to jiné vlastnosti, ale je to stále zde.

Člověk toho ve skutečnosti totiž moc nového nevyrobí. Jen vezme to, co na světě už je a přemění, přeskládá, předělá to v něco jiného. Dřevěný stůl je totiž stále dřevo s nějakými dalšími prvky - jen v jiné podobě. Stejně tak ropa je jinou formou kdysi živých organismů. Jediné, co je nového, je myšlenka, postup nutný pro přeměnu.

Pokud „spotřebou“ myslíme, že něco zlikvidujeme, že něco zanikne, pak můžeme říci, že člověk nespotřebovává, ale neustále přeměňuje. Mění to, co zde již je, na jiné formy toho samého. Přeskládá atomy, které tady ale stále budou. Nezlikvidujeme je, přeskládáme je.

Města a velkoměsta nejsou opakem přírody, jsou její součástí, jen jinak vypadající.

Odpadové hospodářství

Všichni ti, kteří odmítají růst, si neuvědomují potenciál dosud nevyužívaných zdrojů. Obvykle jim vadí ohromné množstvím odpadů, které „ničí přírodu“. Neuvědomují si však, že to, co vnímáme jako odpad je jen výzvou pro lidskou vynalézavost. Každý kus odpadu pro nás znamená otázku: jak tento kus lépe využít? K čemu by šel použít?

Každý odpad je něčí náklad. Je to kus koupený, ale zároveň nevyužitý v produkci. Jsou to doslova „peníze vyhozené oknem“. Každý kus odpadu je důvodem pro vynalézání nových postupů pro objednávání surovin a dalšího zboží, nových postupů při zpracování zdrojů a vstupů. Neboť každý kus odpadu jsou peníze, které byly vynaloženy na své vlastní vyhození do koše.

Jsou to proto - pro mnohé paradoxně - soukromé společnosti, které jsou nejvíce motivovány ke snižování množství odpadů na minimum. Pokud i přesto odpad vzniká, je to jednoduše z toho důvodu, že jeho další zpracování je nevýhodné, tedy že je levnější danou věc vyhodit, než ji dále zpracovat.

Pro někoho to může být hrozné - proč to vyhazovat, když existuje způsob, jak danou věc zpracovat?

Odpověď je jednoduchá: pokud je levnější vygenerovat odpad, než jej dále zpracovat, jsou současné způsoby zpracování odpadu málo vyspělé a je třeba zapracovat na jejich vylepšení.

Pokud tomu tak je, tak vyhozením dané věci nespotřebováváme, ale šetříme: vytváříme zdroje pro budoucnost, kdy dané odpady budou již lépe zpracovatelné, za nižších nákladů. Pokud je například recyklace nevýdělečná, příliš drahá, je to jen znamení toho, že současné metody nejsou dost efektivní a tedy že někde a někdy v procesu recyklace se použije více zdrojů, než je nutné - tedy že někde a někdo nebude mít dané zdroje k dispozici pro lepší využití.

Dotováním recyklace, pokud ta je sama o sobě nevýhodná, tak nešetříme, ale naopak plýtváme.

Síla invence

Růst je tak možný jen do té míry, do jaké je omezená lidská invence. To, co dnes nevnímáme jako možný zdroj, jako něco užitečného, může vypadat zcela jinak v očích budoucích lidí. Snažit se „přestat růst“, zamrznout v současném stavu, je pak ohromná facka těm, kteří budou žít třeba až za mnoho desítek let. Jen kvůli nám na tom budou hůře, než by mohli být.

Jen kvůli našemu současnému pocitu sebedůležitosti jim postavíme do cesty vynalézavosti překážku - budou pozadu a to, co by již mohlo být objeveno, objeveno ještě nebude.

Jediným důsledkem tak bude situace, kdy na skládkách poleží mnohem více odpadu a my budeme mít mnohem méně způsobů, jak jej zpracovat. Na jeho zpracování v něco užitečného budeme muset čekat mnohem déle, odpad zabere mnohem více prostoru, mnohem více půdy, která by mohla být lépe využita a neefektivní spalovny nám budou pod okny smrdět mnohem déle.

Zisk a ztráta

To nejhorší, co můžeme pro hospodaření se zdroji udělat, je chtít po státu, aby dohlížel na soukromý sektor a přikazoval jim, jak mají se svým odpadem nakládat. Stát, byrokratická instituce, není vedena ziskovým motivem. Není vedena tím, že každý kus odpadu jsou její vyhozené peníze. Nemůže tak srovnávat, jestli je výhodnější zpracovat odpady dnes, nebo až v budoucnosti. Nemá nic, čím by byla vedena. Nemá odpovědnost za náklady a nedrží zisky.

Jsou to právě státní „šetřící“ politiky, které způsobují největší plýtvání.

Růst můžeme do té chvíle, do kdy hledáme zisky - ať už za tím vidíme peníze, osobní prospěch, pohodlnější život či více volného času. Do té doby je totiž naše touha po zisku motorem naší invence, kdy to, co máme kolem sebe, měníme ve zdroj tím, že to použijeme ke splnění našich cílů. Je to tedy stát, který způsobuje největší plýtvání a je to právě tržní hospodářství, které je nejlepším nástrojem pro jeho minimalizaci.

Říci, že když něco nemůže být zdrojem dnes, nemůže to být zdrojem ani v budoucnu je to samé jako říci, že má rozhodnutí a vědomosti jsou na vyšší úrovni a mnohem důležitější, než rozhodnutí a vědomosti všech lidí, kteří teprve budou žít. Představte si, že by se tímto řídili v 16. století.

Článek původně vyšel na Devian.cz, kde jej můžete také komentovat.