„Vláda rozpočtové odpovědnosti“ se nám přes prázdniny opravdu „rozšoupla“ – ministři se rozhodli ušetřit 2,5 % výdajů svých rezortů - z každé tisícikoruny 25 Kč. Nezdá se vám to ale trochu málo? Vždyť pokud porovnáme navržené úspory s hrubým domácím produktem České republiky, vyjde nám, že činí jen necelé jedno procento. Z každé u nás vyprodukované stovky tak politici de facto zachrání jen jednu jedinou kačku. Jak impozantní krok vlády velké rozpočtové odpovědnosti!
Článek původně vyšel na serveru Finmag.cz
Ještě zajímavější než samotný návrh však byla reakce veřejnosti. Nejde o to, že by Češi šetření nefandili. Fandí. Vypadá to ale, jakoby si představovali, že se rozpočet vyrovná „jen tak ze vzduchu“, že kdosi mávne kouzelným proutkem a bude zase hej. Zkrátka že stačí škrtnout pár květinářek na ministerstvech a trochu méně omývat služební audiny a státní dluh se rozplyne jako pára nad hrncem. Bude na podpory, bude na vzdělání, bude na léky – bude hej! Stát se postará. A právě tady je kámen úrazu. Lidé, zdá se, zapomněli, že peníze v rozpočtu jsou především jejich peníze. Peníze, které museli vydělat a odevzdat.
Jsou politici nadlidé? Nejsou!
Češi očividně stále nechápou, že stát není „centrální chlebodárce“, který má práci i hojivou pomoc pro každého. Bohužel si i dvacet let po pádu socialismu neuvědomujeme, že stát tu není od toho, aby garantoval „pohodlný život“. Že stát není výplodem nějaké nadlidské, vyšší moci, který ze své podstaty zvládne vše, vždy a všude. Pohodlný, nebo lépe řečeno, kvalitní život si totiž můžeme vytvořit jen my sami! Je snad politik či úředník nadčlověk, tvor chytřejší, prozíravější a moudřejší než vy? Není. Vy přece víte nejlépe, co je pro vás dobré!
Schválně: Vyběhněte na ulici, odchyťte si prvního cizího člověka, kterého tam potkáte, a dejte mu 40 % svojí výplaty. Řekněte mu, aby vám za ty peníze zajistil to, co potřebujete, chcete a co vás udělá šťastnými. Že se vám to přijde jako hovadina? To nám také. Jenže zhruba tak nějak funguje státní přerozdělování. Právě proto by měly být státní úspory mnohem razantnější!
Estonská inspirace
Představme si, že bychom chtěli snížit veřejné výdaje tak o tři či čtyři procenta a zároveň bychom se rozhodli výrazně snížit daně. To znamená změny a škrty mnohonásobně větší než to, co se děje nyní. Ustála by to česká společnost? Nebylo by to nic příjemného, ale věříme, že ano.
Příkladem obrovských rozpočtových škrtů může být Estonsko, které i při pádu HDP o 14,1 procenta dokázalo udržet deficit pod třemi procenty HDP. Reformy bolely. Bolely státní úředníky, důchodce, ale i občany zaměstnané v soukromém sektoru, kteří hromadně ztráceli práci. Estonsko má však dnes nakročeno k další dekádě vysokého hospodářského růstu.
Svoboda v zodpovědnosti
Nezapomínejme, že každá koruna, kterou stát neutratí, nepůjčí a nevezme nám nějakým způsobem z ruky, je vrácením části naší osobní svobody (tedy i odpovědnosti) do našich rukou. Jsou Češi – ale vůbec celá dnešní západní civilizace – schopni přijmout takovou dávku svobody odpovědnosti?
V lidské historii bylo jen málo okamžiků, kdy by daně, a tedy státní přerozdělování, bylo vyšší, než je to dnešní. I autokratičtí panovníci si uvědomovali, že vysoké daně nejen podvazují rozvoj jejich země, ale mohou vést i k velkým nepokojům. Pokud na to „pozapomněli“, bylo jim to brzy a rázně připomenuto! Příkladem může být španělské počínání v Nizozemsku. Vysoké daně společně s náboženskou netolerancí vedly ke vzpouře nejdříve stavovské opozice v čele s Vilémem Oranžským a později všeho lidu. Koneckonců i událost nazývaná Bostonské pití čaje, která vedla k revoluci a vzniku Spojených státu amerických, předcházel kolkový zákon z roku 1765 a Townshendovy zákony z roku 1767. Zatímco dříve stačilo relativně málo a lidé popadli vidle, cepíny nebo si prostě vyhrnuli rukávy, my dnes jen tupě přihlížíme státnímu obžerství. A řada z nás mu dokonce i fandí…
Celé poslední století se nese ve znamení zvyšování přerozdělování, veřejných výdajů a daní. Celé století – to je již přes několik generací obyvatel. Umíme si vůbec ještě představit život, kde my sami rozhodujeme o svém životě, svém zdraví, své penzi, svém vzdělání? Umíme si představit život ve svobodě?
Článek původně vyšel na serveru Finmag.cz
