Na jaké logice je postaven státní sociální systém? Na čtyřech situacích se podíváme na to, jak to je s fungováním sociálního systému a kdo na něm vlastně vydělává. Je to příjemce sociální pomoci, plátce, nebo někdo úplně jiný?
Představte si tuto situaci: na ulici potkáte žebráka. Tento žebrák se na vás pokusí usmát, třeba zahraje na harmoniku, je milý a — poprosí vás o nějakou tu kačku.
Vy mu ji dát můžete, ale i nemusíte. Pokud mu ji ale dáte, je to jistě úctyhodný čin. Můžete mít ze sebe radost — pomohli jste mu. Žebrák má radost z vás — pomohli jste mu. Všichni jsou spokojení.
A nyní si představte druhou situaci: na ulici potkáte žebráka. Tento žebrák vytáhne pistoli a namíří ji na vás. Zvolá: „peníze nebo život!“ Vy, abyste si svůj život zachovali, mu dáte peníze, které u sebe máte. Je to úctyhodný čin? Nikoliv. Mne osobně by vás bylo líto — takhle být okraden. Měli byste ze sebe radost? Proč byste měli? Jak budete vzpomínat na toho žebráka? Budete rádi, že jste mu ony peníze dali? Bude pro vás onen žebrák předněžebrákem, nebo zlodějem?
Představte si třetí situaci: na ulici potkáte otce, má s sebou dítě. Dítěti je tak deset či dvanáct let. Otec žebrá. Přijde za vámi a mile vás poprosí o nějakou tu korunku pro své děti — a vy mu ji dáte. Otec je vám vděčný.Všichni jsou spokojení — vy, dítko i jeho rodiče. Všichni si navzájem pomohli.
Představte si čtvrtou situaci: na ulici potkáte otce, má s sebou dítě. Dítěti je tak deset či dvanáct let. Otec ale nežebrá — přijde za vámi a namíří na vás zbraň. Zvolá: „Peníze nebo život!“ Vy mu hodíte svoji peněženku — on ji bleskově sebere a zdrhne i s dítkem. Asi si pomyslíte — chudák dítko, takhle je užíváno jako rukojmí! Takhle ho zneužívají jeho rodiče! Kdo bude v této situaci ten zlý — vy, dítě či jeho otec?
První a třetí situace jsou si v něčem podobné — vy jste byli v pozici dárce, dobrovolného dárce. Proběhla „charitativní akce“, dobročinnost, dobrovolnost, proti které nelze nic namítat. Všichni z této „akce“ vzešli spokojení.
Druhá a čtvrtá situace mají také něco společného — byli jste v pozici okradeného. Proběhla krádež. Proti této akci lze mnoho namítat — vy jste onen poškozený, vás je třeba bránit.
Mění na situaci něco, že jste zaměstnáním bankéř, servírka, pokladní, řidič…? Nemění. Jste stejně tak okraden.
Čtvrtá situace je analogicky stejná s fungováním státního sociálního systému. Na místě otce je stát, na místě dítěte je jakýkoliv příjemce dávek. Jakýkoliv příjemce dávek je rukojmím státního aparátu, jakýkoliv plátce „sociální daně“ je tím okradeným. Tím zlým není ani tak ten rukojmí, ani tak vy, ale spíše ten, kdo tuto činnost aktivně provádí — a tím je zde „otec“, tedy stát.
Pokud je totiž cílem politika maximalizovat svoji moc, je v jeho zájmu mít co nejvíce rukojmích, aby pod zástěrkou jejich „dětských tvářiček“ mohl okrádat ty ostatní. Však v zemích třetího světa jsou nejúspěšnější ti žebráci, kteří mají pod sebou co nejvíce dětí. Ospravedlněn svými rukojmími se na vás nebojí nastavit hlaveň — ví, že se nebudete tak moc bránit. Přeci jen — co kdyby zbloudilá kulka z boje zasáhla dítě, vy byste byl ještě za vraha.
Můžete namítnou, že tomu tak není — že přeci „stát na vás nemíří hlavní zbraně“. Pak mám pro vás však jednu radu: zkuste přestat platit státní sociální daň s tím, že si sami šetříte na své zaopatření v horších časech.Jistě, původně smýšlené cíle mohli být sebevíce velkolepé, avšak jedině to, co se skutečně děje je to, co je reálné.
Zbraň za zbraň a umělá „chudoba“
Je proto absurdní když někteří obhajují státní sociální systém s tím, že „nás brání před tím, aby nás chudí přepadávali na ulici“ — státní sociální systém totiž není ničím jiným, než převedením této možnosti od pouličních zlodějů na stát. Státní sociální systém je tak stejná krádež, jen v mnohem větších rozměrech, s promyšlenější a více naleštěnou fasádou.
Obětí celé té mašinérie není však jen ten okradený, ale i ono dítě, rukojmí. Každý příjemce ze sociálního systému je právě oním samotným systémem (který je financován zdaňováním práce) dále udržován ve své nuznosti. Celý systém mu jen pomáhá zůstat na tom stále stejně špatně a sám oněm rukojmím klade překážky v dalším růstu a rozvoji. Je to logické, pokud by se náhodou stalo, že by onen chudý „zbohatl“ a vyšel ze své Platonovy jeskyně, mohl by prohlédnout, jak to vlastně ve skutečnosti je. Politik by ztratil moc a oporu.
Celé je to však mnohonásobně horší v tom, že před pouličním zlodějem je ochrany. Před státem, státní mocí a státním právem nikoliv.
Článek byl původně zveřejněn na Devian.cz, kde jej můžete i komentovat.
