Liberalismus a národ

Mnoho současných liberálů je proti EU a další integraci. Dost často jsou házeni do jednoho pytle spolu s konzervativisty, avšak pravda je zcela jiná. To, co zmíněné spojuje je nechuť k EU. To, co je rozděluje jsou ale důvody oné nechutě.

Proč nemají konzervativisté rádi EU? Důvod je jednoduchý – EU reguluje a plánuje nadnárodně. Je to pro ně německo-francouzský pakt pro ovládání zbytku Evropy. Nemají rádi euro-regulace, protože v nich vidí regulace „cizáků“.

Jednoduše řečeno, nemají rádi EU kvůli jejímu mezinárodnímu pojetí. Nechtějí, aby nás reguloval Němec. Chtějí, abychom se regulovali sami.

V podstatě nemají nic proti zákazu žárovek, různé standardizaci („stejnobytosti“) a přerozdělování. Naopak! Oni chtějí regulovat, chtějí přerozdělovat, chtějí řídit a plánovat – ale národně. Chtějí mít ty své „české“ regulace. Kdybychom si všechny evropská nařízení schválily jako české zákony sami, bez inspirace EU, neviděli by v tom mnozí problém.

Přístup liberálu je však zcela opačný. Je jim jedno, zda-li reguluje a přerozděluje Čech, Němec či třeba orangután. Důležité je, že někdo reguluje, že někdo přerozděluje.

A regulace a přerozdělování jsou pro liberála špatné již z podstaty.

Proč liberálové odmítají EU? Proč z ní chtějí mnozí vystupovat? Proč ji prostě jen nechtějí změnit uvnitř? Odpověď je jednoduchá: protože to nejde.

Je to v podstatě jednoduchá matematika. Česká republika má v Evropském parlamentu 22 zástupců. Celkem je 736 europoslanců.

České zastoupení v Evropském parlamentu je na úrovni necelých 3 % — pouze o této části Evropského parlamentu a jeho rozhodování čeští voliči rozhodují.

Pokud v současné době až 80 % zákonů přijímaných v Českém parlamentu jde direktivně z EU, pak český občan o svých věcech může rozhodovat pouze z 22,32 %. Jinak řečeno, náš hlas v regulérních parlamentních volbách má sílu pouze 22 % z jedné desetimiliontiny – o svých záležitostech jedinec rozhoduje z 0,000000022. Zbytek je odevzdán v Bruselu.

Liberál prosazuje maximální osobní svobodu jednotlivce. Osobní svoboda jednotlivce znamená, že jedinec sám rozhoduje o vlastních věcech. V případě existence státu by měl jedinec rozhodovat o co nejvyšší možné škále věcí sám – bez státních zásahů. Tam, kde však úřaduje stát by pak měl mít co největší sílu cokoliv změnit. Síla jedince rozhodovat o svých záležitostech by se měla co nejvíce blížit číslu „1“, nejlépe by pak měla býti přímo „1“.

Co logicky není nutně potřebné řídit na úrovni státu, nechť se nechá jedinci. Když ne jedinci, tak alespoň obci, kraji. Přirozeně historicky utvarovaný stát, tato optimální politická oblast, je maximum – v obci je jedinec například jednou tisícinou. V kraji jednou statisícinou či miliontinou. Ve státě již jednou desetimiliontinou. V EU jednou pětisetmiliontinou z 3 %. Nevím, jaké miničíslo by z toho vzešlo.

Čím větší celek, tím méně se síla jedince rozhodovat o sobě samém, jeho svrchovanost, blíží oné jedné. Nadnárodní celek, politický projekt bez historických kořenů, jako je EU tak liberálům nevadí kvůli své „nadnárodnosti“ jako takové. Nevadí nám, že ony regulace jsou Německé, Francouzské či jakékoliv jiné. Stejně by nám ony regulace vadili, i kdyby byli naše, České.

V naší České vlastní „optimální politické oblasti“ je však možné zvrátit trend. Na úrovni EU je to však nemožné.

Nechceme „národní stát“ proto, abychom jedno kolektivní rozhodování o jedincích nahrazovali tím samým jen s jiným názvem, jak to chtějí de facto konzervativisté. Chceme jej proto, abychom zvýšili moc jedinců rozhodovat o sobě samotných.

Jak by řekl anarchokapitalista, mnohem lépe se ruší malý národní stát, než nadnárodní půlmiliardový moloch.)

Článek původně vyšel na Devian.cz, kde jej můžete také komentovat.