V čím zájmu je regulace, koho posiluje a koho oslabuje? Komu regulace pomůže, koho posílí, koho oslabí a kdo ji zaplatí? Je regulace cestou z krize?
Článek vyšel původně na Devian.cz
Kdysi jsem tu napsal dva články o regulaci, doplněné jedním článkem o monopolu a dominantním postavení. Na tyto tři články budu nyní navazovat. Pod pojmem regulace myslím hlavně regulaci vynucovanou státem (či ekvivalentem jako např. EU), nikoliv regulaci tržní (přirozenou).
V souvislosti se současnou krizí se objevili ekonomové a další, kteří její jádro vidí v nedostatečné regulaci. Posilněme regulaci! volají a říkají, že díky tomu z krize „vylezeme“ a zároveň že se vyhneme krizi další. Ó, jak moc se tito lidé mýlí!
Regulace a inovace
Co totiž způsobuje regulace? Představme si, že jsem pekař, peču a prodávám rohlíky v jednom městě. Každý den vznikají nová pekařství, nová konkurence. Konkurence podporuje inovace, nutí mne to, abych neustále snižoval cenu svých rohlíků a zefektivňoval výrobu — tedy kupoval nové stroje a vymýšlel nové a nové výrobní postupy.
Jistě, můžu i snížit platy pracovníků, avšak ti pak asi odejdou a já naberu jen ty horší… což k zefektivnění výroby (a tedy k vyšším ziskům) nevede.
Jednoho dne mne však napadne skvělá věc — udělám několik vynikajících rohlíků a jako „veřejný dar“ je věnuji starostovi města. Využiji rovnou jeho momentální přízně a svěřím se mu s tím, jak je obchodování s rohlíky strašně těžké a že jestli to tak půjde dál, budu muset zavřít krám a propustit lidi. Zmíním se, že kdyby nové pekárny nevznikali, žilo by se mě (a tím i mým zaměstnancům) mnohem lépe.
A ejhle — město přestane vydávat licence pro pekaře.
V tu chvíli jsem bez potencionální konkurence. Všichni přestanou inovovat, já mohu přestat také. Dojde k reálnému zdražení, stačí mi jen nasbírat peníze a ostatní pekaře si koupit… a mám mezi pekárnami monopol. Běda městu, kdyby chtěl znovu začít vydávat licence!
Konkurence je motorem inovací. Konkurence je stav, ve kterém se mohu obávat, že mi někdo vezme moje zákazníky, tedy zisky. Na neregulovaném trhu mi je k ničemu to, že jsem monopolista, poněvadž zde existuje potencionální konkurence, která na trh vstoupí, budu-li dosahovat vysokých zisků (třeba díky tomu, že nebudu investovat do inovací). Pokud je trh pod nějakou regulací, je omezena konkurence, protože se vždy zvyšují náklady na vstup do odvětví.
Regulace tedy omezuje konkurenci. Regulace tak omezuje inovace a pomáhá monopolům.
Regulace a pravidla
Profesor Zelený v Otázkách Václava Moravce řekl, že „regulace je nastavení pravidel pro všechny subjekty na trhu“. No právě, na trhu. Otázka je potom jednoduchá: a jak vymezíme trh?
Půjčím si opět příklad z článku o monopolu:
V roce 1997 zabránila americká Federální obchodní komise (FOK)spojení dvou řetězců s kancelářskými potřebami — Staples a Office Depot. FOK to odůvodnil tím, že spojením obou firem by vznikl řetězec se 75 % podílem na trhu. FOK však onen trh definovala jako „trh obchodních řetězců s kancelářskými potřebami“. Bohužel (nebo spíše bohudík) kancelářské potřeby neprodávají jen „obchodní řetězce s kancelářskými potřebami“, ale také tisíce malých obchodů a také ohromné nespecializované řetězce typu Wal-Mart (takový americký Albert či Tesco). Pokud zahrneme i tyto prodejce do relevantního trhu, byl by společný podíl Staples a Office Depot pouhých 5 %. Tak či tak, soud uznal nesmyslně úzké vymezení relevantního trhu a spojení zastavil.
Regulace by měla maximálně nastavit určitá pravidla pro všechny subjekty na trhu, tedy jediná regulace, která situaci možná alespoň nezhorší je ta, která zasáhne všechny občany přímo. I o tom se však dá polemizovat, neboť každá regulace má vedlejší účinky. Pokaždé, když se uměle zasáhne do trhu, má to své dvě stránky: tu, co je vidět a tu, co není vidět.
Pravidla existují i bez regulací. Regulace je jen snahou pravidla ovlivnit tak, aby někomu vyhovovala. Tyto přirozená pravidla vznikají na trhu, jsou tedy mnohem efektivnější, účinnější a vymahatelnější, než regule vytvořené „shora“.
Ospravedlňovat regulaci tím, že „jen“ nastavuje pravidla je tak zcela mimo, protože regulace „jen“ nastavuje neefektivní a tak tedy neúčinná pravidla, která škodí a brzdí podnikání.
Například fotbalová pravidla vznikla „zdola“, přirozeně tak, aby fotbal jako hra přinášela užitek — zábavu.
Regulace a zisky
Komu regulace „berou zisky“? Komu tak ve výsledku škodí?
Mnoho lidí by samozřejmě hned řeklo že „těm nejbohatším zlořádům, kteří nám tak škodí!“ To je ale naprostý omyl. Shrňme si to, co nám zatím z článku vyplývá:
Regulace je v prvé řadě omezení konkurence. Ti, jenž jsou na trhu nejsou vystaveni potencionální konkurenci, nebo je potencionální konkurence více či méně potlačena. To samozřejmě posiluje pozici aktuálně nejsilnějších hráčů na trhu, kteří mají kapitál, který (kvůli regulaci) nemusí investovat do inovací, ale mohou jej investovat do posilování své pozice (skupování ostatních nabízejících) Tím dojdeme k tomu, že nám na trhu vznikne oligopol či monopol. Samozřejmě vykonstruovaný či chráněný státem.
Dále pak regulace nastavuje pravidla, která jsou neefektivní (méně efektivní, než tržní pravidla) a uměle nastavená, tedy neúčinná. Máme-li nastavena pouze formální pravidla daná shora, postupně dojdeme do situace, kdy nikdo v praxi nerespektuje žádná pravidla. Ani ta přirozená, protože respekt k pravidlům se s jakoukoliv regulací snižuje, a to proto, že 1) regulace jsou pravidla umělá, daná „shora“ a 2) regulace vytváří nadbytek pravidel, pravidla tak nejsou vzácná a jejich „cena“ není na tržním optimu — tedy s pravidly se nakládá velmi vágně. Vždy tak bude docházet k jejich obcházení či nedodržování. To však může být ve výsledku poměrně drahé (pokuty ze strany státu, nutné úplatky státních úředníků apod.), tedy mohou si to dovolit jen ti kapitálově silní (uvolněné zdroje získané z ne-nutnosti inovovat), což však ve výsledku opět posiluje jejich pozici.
Oni to vlastně jsou vlastně inovace. Inovace v tom, jak obcházet regule.
Regulace a regulace
Dle výše zmíněného jsme došli k tomu, že každá regulace podněcuje inovace v obcházení pravidel. To se následně vždy stane základnou pro další a ostřejší regulace (začíná to řečmi o „nedostačující regulaci“…) a další posílení monopolních firem, které jsou napojené na státní monopol užití moci/násilí a z něhož profitují.
Problém je v tom, že podněcuje inovace v obcházení jakýchkoliv pravidel. Regulace tak likvidují trh sám o sobě a je pravým motorem morální destrukce společnosti. Každá další regulace je dalším větším či menším stavebním kamínkem do pevnosti jménem policejní stát.
Regulace je tak vždy v zájmu aktuálně silných subjektů na trhu, ať již byl prvotní záměr při jejich vytváření jakýkoliv. Vždy je posiluje a zvyšuje jim zisky. Vidět to můžeme například na nedávno proběhnuvší kauze s přimícháváním řepky do pohonných hmot — přimíchávání samozřejmě podpořil majitel agrochemického koncernu a jeden z nejbohatších Čechů, Andrej Babiš. Vůbec bych se ale nedivil, kdyby za totéž třeba i skrytě lobbovali zástupci automobilových firem — řepka snižuje životnost mnoha motorů, čímž se samozřejmě zvyšují zisky výrobců automobilů. No, když už jim v Česku neprošlo to šrotovné, tak alespoň ta řepka.
A kdo to zaplatí?
Kdo že tu regulaci zaplatí? Nikdy to nebudou ti regulovaní. Vždy to bude až konečný spotřebitel, „běžný občan“, tedy vy, já, vaše rodina, známí a příbuzní. A zaplatíme za ni dvakrát — jednou skrze daně, podruhé ztrátou inovací a vyššími cenami za statky a služby.
Antibiotikum pro krizi?
Ti, co říkají, že „finanční/hospodářskou/jakoukoliv krizi zaženeme pomocí další regulace“ si musí uvědomit, že chceme li „zahnat“ třeba finanční krizi, uděláme to jen pomocí silného a funkčního finančního trhu.
Silný a funkční finanční trh může vzniknout jen tam, kde je pod silným tlakem konkurence a jen tehdy, pokud jsou v něm prováděny inovace a pokud je možno špatným strukturám zemřít. A samozřejmě tam, kde je možno dosáhnout zisku, aby se ty inovace a konkurence zaplatili.
To se však vylučuje s regulací. Regulace krizi nevyřeší, jen ji prohloubí či zadělá na další v budoucnu.
„Největšími odpůrci svobody“ (svobodného trhu) „jsou intelektuálové a obchodníci. První chtějí svobodu pro sebe a ne pro ostatní. Druzí zas chtějí svobodu pro ostatní, ale ne pro sebe.“ - Milton Friedman
