Řecko, Španělsko, Portugalsko nebo Itálie. Země, o kterých se mluví, země, které mají problémy se svým dluhem. Málokdo se již dívá na Velkou Británii, která má nyní druhý nejvyšší schodek v EU, na Belgii, na Francii či na Německo. Všechny země EU, všechny země eurozóny mají problém s veřejnými rozpočty, propadají se do dluhů. Co s tím? Kdo a jak tyto dluhy splatí? A kdy?
Téměř celé dvacáté století je v drtivé většině světa vidět jeden fenomén - rostou veřejné výdaje a rostou vysokým tempem. Například v roce 1960 byl podíl veřejných výdajů na HDP v Německu 32,4%. V roce 1994 to byl již 49 % — na stejné úrovni je to de facto dodnes.
Krásnou ukázkou je Velká Británie. V roce 1999 se veřejné výdaje podílely na HDP 38,9 %, veřejný dluh se na HDP podílel 46,8 %. V roce 2009 se veřejné výdaje zvýšily na 51,7 %, dluh se spolu s tím zvýšil na 68,1 % HDP. Zatímco veřejné výdaje narostly o cca 13 %, dluh se navýšil o cca 22 %. Tento rok se počítá se schodkem 11,5 % HDP.
Dluhy se však musí splácet, situace začíná být riziková, dluhy se totiž prodražují. Úroky se zvyšují, to značí jediné - půjčovat státům se stává rizikovější, tedy trhy očekávají problémy ve veřejných výdajích. Státy si to samozřejmě uvědomují. A i státy jsou zájmovou skupinou, která umí lobbovat.
Mezinárodní měnový fond nedávno vydal doporučení, kdy doporučil zvýšit inflační cíl na 3 až 4 procenta. Co to znamená?
Inflace jako splátka dluhu
Představte si, že někomu na rok půjčíte 1 000 000 korun s 3 % ročním úrokem. Dlužník by vám měl tedy za rok vrátit 1 030 000 korun. Teoreticky vzato byste měli být 30 tisíc v plusu, že? Jenže ejhle — do tohoto na první pohled jednoduchého problému nám vstupuje někdo třetí. Neschováte se před ní, je všude. Všechno vidí, všechno slyší a vlastně i všechno ovlivňuje. Jmenuje se inflace.
Ptáte se „co je to sakra ta inflace“? Inflace jest znehodnocení peněz. Jinak řečeno, pokud si dnes můžete za 10 korun koupit 10 rohlíků (vím že nemůžete, ale berme to tak, že hypoteticky ano) a za rok si za stejných 10 korun můžete koupit jenom 5 rohlíků, tedy jen poloviční množství toho, co před rokem a pokud se tento jev dá pozorovat „všude“, pak zde za ten rok zařádila inflace — a to ne ledajaká, ale rovnou 50 % 100 %.
Ale zpět k naší půjčce. Půjčili jsme milion korun na rok s 3 % úrokem. Dejme tomu, že Česká národní banka, která stejně jako všechny jiné centrální banky světa drží velmi vlivné páky na inflaci, se bude řídit doporučením Mezinárodního měnového fondu, a během onoho roku se „podaří“ inflace o velikosti 4 %.
Co to pro vás, jako pro věřitele, znamená? Půjčili jste 1 milion korun na 3 % úrok p. a., avšak ty peníze, které vám dlužník vrátí, jsou zatíženy roční inflací o velikosti 4 %. Inflace je vlastně „negativní úrok“. Tedy — nominálně by vám váš dlužník vrátil 1 030 000, avšak „díky“ 4 % inflaci by vám reálně vrátil něco kolem 990 000 korun. Tedy na půjčce byste — i přes onen úrok - prodělal. Avšak to není vše.
4% inflace znamená, že mimo to, že se o 4 % zvedli ceny, se také o 4 % zvedli příjmy lidí. Tedy i váš dlužník má minimálně o 4 % větší příjem. Co to znamená? Inflace se stala prostředkem pro přerozdělení - vám peníze vzala, dlužníkovi peníze dala.
Inflace přerozděluje peníze od těch kterým je dluženo k těm, kteří dluží. Vraťme se nyní o pár řádků výše, k MMF. Mezinárodní měnový fond nedávno vydal doporučení, kdy doporučil zvýšit inflační cíl na 3 až 4 procenta. Co to znamená?
Státy se v probíhající krizi silně zadlužili a začínají doplácet na to, že skoro žádný stát na světě nemá nijaké vlastní rezervy (ačkoliv třeba v ČR je musí mít soukromé společnosti povinně). Splácení dluhů se stává problém a státy dost často neví co s tím. Snižovat výdaje, zeštíhlovat sociální systémy a propouštění úředníků? Zvyšovat daně? To bolí, to je vidět, případně to je také kontraproduktivní. A existuje přeci mnohem elegantnější řešení — monetizace dluhu!
Co to taková nenápadná monetizace je? Centrální banka jednoduše začne kupovat státní dluhopisy, za které zaplatí nově natisknutými penězi. Aby se státu nové peníze dali co nejlevněji, tak také centrální banka obvykle snižuje úrokovou míru. Zvyšuje se množství peněz v oběhu a zároveň se masíruje poptávka. Dochází k inflaci. Jistě, všem se znehodnotí úspory, jistě, všichni přijdeme o peníze na důchod. Jistě, zvýší se inflační šum, naruší se fungování trhů… ale není to tak vidět. Uvidí to jen ti, kteří problematice rozumí. Běžte ven, někam na náměstí a ptejte se lidí, jestli ví, co je to inflace či monetizace dluhu.
K monetizaci dluhu nedojde zítra či za rok. Bude to trvat déle, aby to bylo co nejméně nápadné. Tak 10 či dvacet let. Ale dojde k ní. Dochází k ní. Evropská centrální banka neustojí politickým tlakům.
Dluh škodí dvakrát — fikce obědu zdarma
Ona monetizace, která ožebračí nás všechny, protože mi všichni splatíme dluhy, není však jediným efektem, kterým státní dluh škodí. Představte si, že vláda je pod tlakem veřejného mínění — sociální dávky (třeba mateřská) je příliš nízká!
Vláda nejprve odolává, nechce zvyšovat, protože na to nemá peníze. Avšak následně podlehne tlaku většiny veřejnosti a ony sociální výdaje zvýší. Ale kde na to vezme peníze? Může zvyšovat daně — ale to by se lidem nelíbilo, to je vidět. Tak to vyřeší jinak - půjčí si.
Vláda nabídne na trhu své dluhopisy. V tuto chvíli do situace přichází banky.
Banka První komerční má před sebou dvě možnosti, komu půjčit. První možností je půjčit 500 milionů panu Novákovi, který potřebuje rozšířit své výrobní kapacity. Daří se mu, má pro banku detailně zpracovanou žádost. Banka by mohla zajistit investici pana Nováka, investice by nejspíše vydělala a banka by dostala své peníze zpět + úroky.
Druhá možnost je půjčit oněch 500 milionů státu. Státu se tak, jako panu Novákovi nedaří. Stát je vydá na sociální výdaje, z nich zřejmě žádný zisk nebude. Jistě, můžete namítnout, že větší sociální výdaje podpoří poptávku (říká se tomu multiplikační efekt, podrobněji o něm v budoucnu), problém je však ten, že u státu tento „multiplikační efekt“ nepřichází.
Výrobna pana Nováka by dala lidem práci, vydělala by, zajistila by zakázky pro různé firmy — musí zajistit stavbu výrobní haly, nákup/pronájem strojů, platy lidí, nákup materiálu, platba energií, do toho musí odvést daně… očividně je investice pana Nováka výhodnější. Komu tedy banka půjčí?
Půjčí státu. Proč? Protože stát má něco, čemu pan Novák nemůže konkurovat — stát ovládá právo, stát ovládá daně. Pokud by se investice pana Nováka nepovedla, banka by o peníze přišla. Pokud by se „investice státu“ nepovedly, málo kdo si toho všimne a banka stejnak své peníze v nějaké míře zpět dostane.
Pan Novák mohl rozšířit firmu, pokrýt větší část trhu, investovat do inovací, zlepšovat technologie, platit manažery, zaměstnance, platit dodavatelům, nakupovat stroje… ale ne. Nemůže. Kvůli státnímu dluhu. Tomu se říkávytěsňovací efekt - „stát“ vytěsnil lepší investici pana Nováka. Čím více si státy půjčují, tím větší je efekt vytěsnění, kdy se peníze utápí v bující byrokracii a špatných investicích místo toho, aby byli peníze investovány do projektů, které mají budoucnost.
Pokud banka nechce půjčovat na nějaký projekt soukromníka, znamená to, že soukromníkův projekt by byl zřejmě špatnou investicí. Špatné investice jsou nebezpečné pro hospodářství, i když vydělávají, tak jsou velice křehké a v případě problémů to jsou právě špatné investice, které spouštějí všemožné krize. Avšak státu na tu samou investici půjčí — jde o „investiční zamlžení“, kdy stát investuje špatně a nikdo mu v tom nezabrání. Soukromý sektor v tu chvíli může být obezřetný jak chce, ale i tak zde budou špatné investice státu, které nás všechny smetou do problému.
Už víte jak a kdo splatí dluhy? Ano, budeme to my všichni a bude to pomocí ožebračení nás všech. A to je docela fajn, nebo ne?
Článek vyšel původně na Devian.cz
