Jak Evropská unie Afriku ničí

V roce 2008 poslala Evropská unie do afrických zemí 363 milionů euro. Zajistila tím prý jídlo pro více než 25 milionů lidí. Co to znamená pro Afriku?

Článek původně vyšel na Devian.cz

Zdrojem uvedených čísel je sama EU, velice se jimi chlubí. Kde se ale bere to jídlo za těch 363 milionů euro, kdo ve skutečnosti Africe přispívá?

Jídlo v koši

Zemědělství tvoří asi polovinu rozpočtu EU. Je masivně dotované, na jihu dostávají dotace zemědělci pěstující nekvalitní tabák, ve Francii zas výrobci levného vína (které se často poté přepaluje na průmyslový alkohol). Tyto dotace mají jediný skutečný efekt — pomáhají neefektivním zemědělcům. Tyto dotace rozhodně nepomáhají všem zemědělcům, naopak, drtivé většině ve výsledku uškodí.

Neefektivní zemědělci neefektivně pěstují a chovají. Výsledkem je nadbytek jídla — nadbytek mléka, masa a dalších plodin. Nadbytek samozřejmě žene ceny těchto komodit dolů a tak zemědělci začnou volat po zásahu státu (nebo unie), aby poklesu cen zabránili. Že je prý příliš nízké ceny komodit ničí.

EU tedy zasáhne. Dříve dělala unie to, že přebytky vykoupila a následně vyhodila (spálila). Jen pro ilustraci:

„Orgány EU daly zničit více, než 2 500 000 tun čerstvého ovoce a zeleniny, aby udržely uměle vysoké ceny tohoto zboží. V rámci své tzv. CAP vykoupila EU v roce 1993 od zemědělců jejich produkty za celkem 439 milionů liber a potom tyto produkty vyhodila na smetiště. Několik otřesných čísel: jablek vyhozeno 968 614 tun, hrušek 55 079 tun, květáku 126 727 tun, rajských jablíček 32 850 tun … Na základě téže CAP například vyplácí EU jihoevropským pěstitelům tabáku jednu a čtvrt miliardy liber za to, že produkují tabák tak nízké kvality … dalších 900 milionů liber stojí výroba podřadného vína, které se pak většinou přepaluje na průmyslový alkohol.“ - Karel Kyncl, Společná zemědělská politika, Radioservis, Praha 1996, str. 63.

Ceny jídla tak šli zase nahoru — a byli jsme to my, spotřebitelé, kdo zaplatil zaneschopnost zemědělců a EU. A byli to všichni ostatní výrobci a prodejci, kteří díky tomu méně utržili. Spotřebitelé museli zaplatit více za jídlo, a tak nemohli tolik utratit za jiné produkty.

Jídlo v Africe

Vyhazování jídla na smetiště se samozřejmě lidem moc nelíbilo. A tak EU schovala tutéž činnost za hezčí závoj — přebytky začala odvážet do Afriky a poskytovat tak humanitární pomoc.

To mnoho lidí začalo chválit. Hladem zmítaná Afrika přeci potřebuje pomoci!

Je ale dovoz dotovaných potravin pomocí? Představte si, že Polsko dotuje své pěstitele brambor, kteří tyto brambory pak vyvážejí do Česka a zde je prodávají levněji, než pěstitelé čeští. České zemědělce to začne likvidovat. Že jde o sprostotu polské vlády? No a, když to samé dělá EU jako humanitární pomoc?

Efekt je stejný — humanitární pomoc do Afriky je jen levným dotovaným dovozem (z pohledu Afriky), který likviduje tamní zemědělce. Rozvoj zemědělství je však základem pro budoucí rozvoj průmyslu a služeb. Tedy dokud bude probíhat masivní dovoz levných zemědělských produktů do Afriky, do té doby v Africe nebudou bohatnout zemědělci a do té doby bude Afrika chudá.

Jakou škodu Africe a sobě způsobujeme?

Jako základ si vezmeme onu hodnotu 363 milionů eur. Minimálně o tolik přicházejí zemědělci napříč celou Afrikou. To však není vše.

Soustavná a neustále probíhající humanitární pomoc likviduje celé zemědělské odvětví, které je strnulé a nevyvíjí se. Evropa udělal z Afriky feťáka a odvykací kúra je vždy velmi náročná.

Dále uměle vyšší cena jídla v EU způsobuje to, že lidé jsou nuceni utrácet více peněz za jídlo, nemohou je utratit jinde. Třeba nákupem zboží, jehož nějaká složka se s velkou pravděpodobností vyrábí v nějaké zemi třetího světa — ať už jde o surovinu, látku či něco jiného.

Ve výsledku dovoz levného evropského jídla do Afriky zvyšuje moc místních diktátorů a místních zájmových skupin (ovládající skomírající hospodářství), protože právě tyto skupiny a vládcové mají nejvyšší moc při přerozdělování humanitární pomoci. Ona „humanitární“ pomoc, dovoz jídla, není ničím jiným, než sociální dávky na úrovni států. Platí zde stejné základní zákonitosti.

„Sociální dávky jsou ze své podstaty zrádné. Mohou být užitečné, mohou být potřebné, mohou být odůvodněné. Ale měli bychom k nim přistupovat tak, jak dobrý lékař používá nebezpečný lék — pokud možno nepoužívat vůbec a v nutných případech jen nezbytné minimum.“ - Charles Murray