Také jste slyšeli to známé — dnes již skoro všeobecně přijímané pořekadlo o tom, že ty „malé a zaostalé země“ téměř automaticky musí růst rychleji, než ty „velké a rozvinuté“? Pojďme se nad ním zamyslet… Nějak tomu prostě nevěřím.
Víte, co si myslím o stále opakovaném a všeobecně přijímaném rčení „chudé země přirozeně rostou rychleji“?
Dle mého názoru to celé vzniklo tak, že kdysi, v bohatých západních zemích potřebovali politici a „odborníci“ ospravedlnit dlouho trvající období pomalého růstu (relativně vzhledem k zaostalejším zemím) a místo toho, aby skutečně něco dělali (usnadnili podnikání, snížili daně a zastavili rozšiřování státu), tak si nechali „odborníky“ vytáhnout data ze statistik a porovnali je s daty jejich vlastních zemí (samozřejmě zcela bez kontextu).
Následně řekli, že zaostalým zemím stačí méně investic k tomu, aby rostly rychleji, než vyspělé země. Že je to přirozené. To je samozřejmé, 100 miliardová investice v USA a ta samá v Bangladéši má určitě v každé zemi jiný dopad na HDP, avšak celé toto tvrzení je jen půlkou pravdy.
Řekněme si nyní i tu druhou polovinu pravdy: čím výraznější dopad by měla velká investice na produkt země, tím obtížněji se daná investice do země shání. Proč?
Za prvé: Ohromné stomiliardové investice nerostou jen tak, jako třeba houby. Je jich málo. Jejich četnost je nepřímo úměrná jejich velikosti: čím vyšší je plánovaná investice, tím méně jich na světě právě je.
Za druhé: Dalším častým argumentem těch, kteří hájí výše zmíněné tvrzení je ten, že v nerozvinutých zemích je levná pracovní síla. Proto „přirozeně“ lákají větší investice.
To je opět jen polovina pravdy: levná pracovní síla totiž znamená drahý kapitál. Stroje se musí zdaleka dovézt, zaměstnanci se musí doučit i věci, které jsou jinde přirozené (například díky neexistenci vzdělání), je třeba vybudovat infrastrukturu. Často chybí kvalifikovaná pracovní síla, vedoucí pracovníci, které lze zajistit pouze z vyspělých zemí. Pro ty je třeba zajistit zázemí, ale také poskytnout plat odpovídající výši mzdy, za kterou pracují v zemi, ze které pochází.
Za třetí: bezpečnost. Proč třeba Pákistán v posledních pár letech nezískal moc soukromých investic? Odpověď je jednoduchá: za humny se válčí. Afghánistán svojí nestabilitou škodí zemím kolem, nehledě na to, že hlavně v poslední době člověk neví dne a hodiny, kdy se extrémistické hnutí Talibán ujme v Pákistánu moci.
Za čtvrté: Všechny země si konkurují. „Souboj“ o investici nevedou jen rozvinuté země, ale vzájemně o investice soupeří i ekonomicky slabé státy.
Mentalita druhého setu
Argumentů „proti“ nerozvinutým zemím by bylo jistě ještě mnoho, ale ty výše zmíněné prozatím stačí. Pojďme se ale nyní podívat na ty rozvinuté.
Na růst HDP rozvinutých zemí nemá jedna investice příliš velký vliv. To je pravda. Avšak všechny neduhy, které u nerozvinutých zemí způsobují větší obtíže při získání investice jsou u rozvinutých zemí de facto vyřešeny.
Rozvinuté země tak mají větší potenciál na získání většího množství investic.
Proč tedy „západ“ v růstu zaostává za chudými zeměmi? Nemůžeme se vymlouvat na to, že „oni“ mají menší HDP a proto rostou rychleji. Musíme si uvědomit, že každé naše špatné rozhodnutí může znamenat ztrátu investice u nás a získání investice u „nich“.
Chyby můžeme hledat jen a pouze u sebe.
Přirovnejme si to tak trochu k tenisu: máme za sebou první set. Prošli jsme průmyslovou revolucí, prožili jsme si dvě světové války a jednu válku studenou. „Zvítězili jsme“.
Kdo však vyhrál? Vyhrála především svoboda nad totalitou, trh nad centrálním řízením. A dnes? Relativní klid, kdy bychom si měli užívat získaných svobod a relativního bohatství.
Tento klid je ale zrádný — přichází tak zvaná mentalita druhého setu: západní civilizace je po vyhraném prvním setu uvolněná a spokojená. A začíná dělat chyby „soupeře“.
Naše „západní bohatství“ a vysoké platy nám zajistily levný kapitál. Avšak mnohé státní zásahy do cen (kdy mzda je cena) způsobily, že tato rovnováha pomalu přestala platit. A na západě začíná být drahá jak práce, tak kapitál. Investovat v západních ekonomikách je tak de facto nemožné.
Ve skutečnosti jediný klíč k úspěšnému rozvoji západních „vyspělých“ zemí leží jen a pouze v parlamentních lavicích. Je třeba začít využívat našich komparativních výhod (oproti nerozvinutým zemím, které je skutečně mnohdy využívají), a to dříve, než bude pozdě — a tím zaostalým světem se staneme my sami.
Vyvstává však otázka, kdy to bude, to „pozdě“. Jestli jsme svůj „druhý set“ již nepromeškali…
Článek původně vyšel na Devian.cz, kde je možné ho i komentovat.
