Reportáž z Minulosti - Stal jsem se dobrovolnou obětí stávky MHD.

Je 16 hodin a 50 minut a já přijíždím na Černý most ze Sadské linkou číslo 398, za jejíž funkčnost jsem řidičům této linky vděčný. Odtud mně totiž čeká dlouhá pouť, na jejímž konci píšu tento článek. Zatímco cestující vyčkávají poblíž stanice doufajíc ve zprovoznění metra, já se vydávám směrem na Žižkov v přesvědčení, že čekání je zde absolutně zbytečné. Na rajské zahradě jsem ale čirou náhodou narazil na zastávku plnou lidí, čekajících na spoj. Zeptal jsem se tedy jendoho z čekajících, jeslti jsou si jisti, že zde něco jede.

"Ano, jezdí zde 269, nebo 291?" Byl sympatický pán na vážkách. "Volal jsem na Info DPP v pět ráno a oni nevěděli ani, jestli jezdí metro a když jsem se ptal údajně informovaných policistů, věděli sotva, kolik je hodin" s úsměvem cestující doplňuje. nicméně jsem s ním počkal a skutečně přijela linka 269, která mně odvezla o 800 metrů vzdálenější zastávky tramvaje Lehovec, kde marně čekala skupinka cestujících. Tramvaj nebyla ani na smyčce a ani na dohled, rozhodl jsem se tedy definitivně, že "rozjedu" pěší pouť odtud až na Žižkov bez ohledu na to, co kolem projede.

"Stojím tu už nějakou chvíli a nic nejede" Povídá slovenský cestující 
čekající o tři zastávky blíže k centru. Poté, co jsem mu vysvětlil, že ho žádná tramvaj nečeká, dokud neprojede směrem na Lehovec, zaváhal, zda se ke mně přidá, nakonec ale zůstal. Zastávku před harfou však potkávám tramvaj číslo 3 směrem na Lehovec.

Během dvou minut projela kolem další tramvaj stejné linky číslo 3. Nebyla tak přeplněná jako ta předchozí, stále však na ní bylo vidět, jak cestující věřili ve vyšší procento nestávkujících.

Během několika desítek minut jsem došel k libeňskému nádraží, které, ač otevřené, zelo prázdnotou. Vlaky přeci stávkují, ale čekal bych při horku, které panovalo venku, aspoň využití této stanice k ukrytí ve stínu a chládku, který byl tak příjemný, že se mi skoro nechtělo jít dál.

Odtud pokračuji směrem na žižkov, už jsem daleko za polovinou cesty a potkávám dokonce autobus číslo 136. Všechny spoje ale jezdí, jak chtějí, to je jasné, intervaly se neřeší, kdo nestávkuje, jezdí, jak má on, ne jak se to hodí cestujícím. Potkávám mladého pána. „Já jedu na Skalku pro kytky“ říká. „Mluvil jsem s kámošem a ten říkal, že 177 občas jezdí“ dodává. „cože? Až z Čerňáku?! Jsi hustej“ vtipně reaguje na můj přístup ke stávce. Dále tedy pokračuji kolem hospody Modrá Vopice, která měla otevřeno mimořádně od 15h.

„Ne, to není kvůli stávce, tohle je prostě akce, vyšlo to náhodou“ tvrdí hostinský, který mi nalívá pivo do láhve od zelené.

Takže s velmi neobvyklým obalem piva pokračuji na Krejcárek. Odtud vede pěší cesta až k hospodě u vystřeleného oka,která je už blok od mého cíle – domova na Husitské ulici. Cestou potkám dva španěly. Hovořil jsem s nimi svoji slabší angličtinou. „O stávce víme, protože jsme se chtěli dostat do práce, ale teď se tam nedostaneme“ s úsměvem odpovídají na moji otázku, jestli ví, proč MHD nejezdí zdaleka tak, jak má. „Pracujeme v Česku jako IT mechanici, zrovna začínáme kariéru, takže peněz to moc nedává“ Povídají něco o sobě.

Míjíme tunel, který značí posledních 800 metrů do konce mé pěší poutě, k jejíž absolvování jste v Praze nuceni jednou za uherský rok a myslím si, že to stálo za to.

Celková délka trasy, nepočítaje cestu autobusem: 9,4km

Absolvování za 135 minut

František Kubásek 16.6.2011