Žena

Uprostřed pole stál dům. Vysoká kamenná budova bez oken a bez dveří. Nádherná. Měla výšku několika smrků a táhla se z jedné strany lesa na druhou. Spíše všem imponovala, než že by se lidem líbila. 

Všichni se jí zároveň báli a zároveň je něčím přitahovala. Byl to obrovský vysoký zámek. Povídalo se, že uvnitř je další budova, ale ze skla. Nebo z porcelánu. Z něčeho podobného. A v ní se skrývá poklad. Zvěsti byly různé, ve vesnici neexistoval nikdo, kdo by se z výpravy dovnitř vrátil zpátky. Bylo mnoho mužů, kteří se pokusili dostat se dovnitř. Všichni však buď zahynuli na dlouhé cestě, nebo se zbláznili. Vrátili se šílení a mluvili o jakýchsi duších, strašidlech, čarodějnicích. nebo dokonce čertech. Každý mluvil o něčem jiném, takže nikdo nevěděl, komu by měl vlastně věřit.

Samuel byl mladý chlapec. Bylo mu čerstvých osmnáct let a byl to neuvěřitelný snílek. Byl to jeden z těch snílků, kteří se dokáží zasnít i ve městě, i v přírodě, a dokonce i uprostřed davu lidí. Neustále chodil s hlavou sklopenou a byl zahloubaný ve svých myšlenkách a snech. Lidé z okolí ho neměli moc v lásce, nikdy se totiž na nikoho ani nepodíval. Myslel jen na sebe a na své sny. Nebyl to špatný člověk, jen romantik.
Jeho největším snem bylo vlézt do toho zámku, co stál na poli za vesnicí. Už několik let se o to nikdo nepokusil, dříve se do vesničky kvůli tomu sjížděli lidé z celého světa, a dokonce i z celého vesmíru. „Teď jsou ale všichni zbabělci,“ myslel si Samuel. O svém snu nikdy nikomu neřekl. Doma by ho zavřeli na zámek, aby se nemohl nikam sám vypravit. Pro všechny byla cesta do zámku jen jediným. Cestou na smrt. Ne však pro Samuela. Pro něj to byla cesta do ráje, do jiného vesmíru, za krásnou princeznou, za pokladem. Jen na smrt ne.
Rozhodl se, že výpravu podnikne na své osmnácté narozeniny. Nikomu nic neřekl, ale skoro všichni věděli, kam šel, když už se neukazoval několik týdnů. Takhle to chodilo se spoustou mladých chlapců z vesnice. Nikdo ho za to neobdivoval, všichni ho odsoudili. Na smrt. Věděli, že už se nikdy nevrátí. Odvaha se holt ve vesničce moc necenila, lidé to brali jednoduše jako mladickou nerozvážnost.
Samuel vyrazil v noci tak, aby ho nikdo nespatřil. Měsíc mu svítil na cestu a on kráčel ve tmě přes pole. Pomalu začínal pociťovat adrenalin a to se mu líbilo. Rosa na trávě ho hladila po holých kotnících a on si užíval představu slávy, kterou získá, až se vrátí domů. Všechno bylo tiché, až na pár záchvěvů orosené trávy ve větru. Samuel vůbec nevěděl, že by si měl tuhle překrásnou scenérii užívat, protože se sem hodně dlouho nevrátí, jestli vůbec někdy.
Když dorazil ke stěně zámku, začal se smát. Smál se zvonivým smíchem člověka, který je schopen mít čistou radost sám ze sebe. Otočil se směrem k vesnici, letmo zamával těm, kteří ho právem odsoudili a vydal se vstříc svému dobrodružství.
Začal se škrábat po kamenné zdi, která byla hladká jako led. Měl s sebou mačky a cepín, pomocí kterých se mu povedlo vyškrábat se až nahoru. Celý zadýchaný se dostal na vrchol až druhý den v noci. Usnul na hradbě zámku a ani se nestihl podívat na to, co ho čeká dál za útrpnou cestu. Když se ráno zvesela probudil, trochu mu zmrzl úsměv na rtech. Zjistil, že pod hradbou se rozkládá džungle dlouhá několik kilometrů. Věděl, že je plná divoké zvěře a kouzelných rostlin. Poprvé v životě se začal bát. Slezl tedy pomalu dolů a vydal se na cestu džunglí. Džungle byla plná velmi moudrých stromů, kteří mu radili, co a jak má dělat. Přesto skrz ní šel celý rok. Vyhýbal se tygrům, slonům, zlým květinám, Vzteku, Smutku a Zbabělosti, kteří se ho snažili polapit.

Nakonec se mu povedlo dostat se až k zámku ze skla. Unaven dosedl před zámek a nedbal na rady stromů, ať si počíná pomalu, obezřetně a s láskou. Byl tak nadšen z toho, že se dostal až takhle daleko, že začal maličký zámeček obíhat dokola, aby zjistil, kde se nachází vchod. Vchod nenašel, a tak vztekle udělal díru do skleněné zdi kladivem. Řinkot skla zněl jako pláč nějaké křehké ženy. Sklo bylo neuvěřitelně křehké a stačilo do něj jen klepnout kladívkem, aby se v něm udělal otvor, kterým by mohla prolézt lidská osoba. Samuel si toho však ve svém zápalu ani nestihl všimnout. Prolezl dovnitř a hnal se šílenou rychlostí chodbičkou. Chodbička byla dlouhá. Byl to labyrint, kterým musel dokličkovat až dovnitř, do srdce celého zámku. Několikrát chtěl zastavit, ale neudělal to, protože byl neuvěřitelně zvědavý na to, co ho čeká v jeho nitru.
Nakonec se tam dostal. Stál před obrovskými hodinami. Byly to hodiny ze skla, které neúprosně tikaly do rytmu jeho bušícího srdce.
Zapomněl na to, že sklo by se mělo nejdřív přetavit, a ne rozbít.
Samuel se dostal až k jejímu srdci, ale při pohledu na něj se zbláznil jako všichni ostatní před ním. Tohle nečekal. Ulehl před hodinami na zem a začal plakat. A tikali spolu do rytmu.