Zeď

(Na památku Jeana Paula Sartra) ...........................................................................................................................................................

Marinne kráčela zasmušile po ulici. Vedle ní šel její přítel. Už déle než půlhodinu spolu nepromluvili ani slovo. Nevěděla, co na to říct. Paul chtěl jít do války, aby hájil svůj národ a svou zem. Marinne nechtěla, aby tam chodil, měla ho ráda a přirozeně se bála, že o něj přijde. Paul neměl pro Marinne pochopení a neustále jí vyčítal, že na něj není hrdá. Jen se drželi za ruku a kráčeli spolu ulicemi. Slunce jim svítilo do ztrápených tváří a ani jeden neměl chuť začít nějakou konverzaci. Zbýval jim poslední týden spolu.

- "Pojďme na kafe," nadhodila Marinne.

- "Nemám na něj chuť," odvětil Paul a dál se koukal nepřítomně před sebe. Marinninu ruku držel čím dál tím méně pevným stiskem.

- "Co by sis přál?" zeptala se Marinne se slzami v krku.

- "Aby sis vážila mého rozhodnutí," pravil Paul a jeho tvář se ani nehla.

Marinne už napjatou situaci nevydržela a sedla si na lavičku vedle chodníku. Pustila Paulovu ruku a zapálila si cigaretu. Zhluboka se nadechla a zadívala se na šumící moře.

Na modrou klidnou hladinu, která tyhle problémy vůbec nemůže chápat. Až doteď měla pozornost natolik soustředěnou na konverzaci, že si nevšimla krvavě červeného slunce, které na obzoru zapadalo do moře. Bylo to překrásné. Chvilku tak setrvala a vstřebávala účinky tabáku. Když se podívala vedle sebe, aby zjistila, proč vedle ní Paul nesedí, zjistila, že stojí opodál. Upíral pohled na vzdálený kotouč. Jak ho tak Marinne pozorovala, uvědomovala si, že přestože se oba dva dívají na stejné slunce, žijí v rozdílných světech. Nevěděl o tom, že ho pozoruje. Užíval si sluneční paprsky, které mu dopadaly na tvář. Ticho, které se mezi nimi celé odpoledne vyskytovalo, přerušilo auto, které se postavilo do Marinnina výhledu. Z očí jí začaly téct slzy. Slunce na obzoru zapadlo a Marinne dohořela v ruce cigareta. Potáhla si z ní jen jednou. Každý se vrátil domů po svém.

Kráčela domů ulicemi a pozorovala tváře lidí, vnímala to, že každý měl jiný nos než ona. Každý měl jinou chůzi než ona. Každý se tvářil jinak. Bylo jí smutno. Připadala si na světě tak sama. Milovala svět, ale lidé jí byli stále záhadou. Oči měla stále zalité slzami, jak kráčela ulicí. Měla pocit, že na ní všichni zírají a nemají pochopení pro to, že svého přítele neobdivuje. Měla chuť křičet a v dálce uviděla zeď do své zahrady. Rozeběhla se k ní a v zahradě si lehla na zem. Zabořila hlavu do trávy a začala křičet ze všech sil. Nikdo jí neslyšel a nikdo ji ani neviděl, protože se schovávala za zdí.

Pak se znenáhlu podívala na zeď a rozčílila se. Vzala do ruky co největší kámen a začala kamennou zeď rozbíjet. Věděla, že by ji mohla obejít branou, ale nebyl by to pro ní ten samý pocit. Několik hodin do zdí vší silou mlátila. Vzala si na to i kladivo, které stálo opřené o zeď opodál. Po několika hodinách se jí to nakonec podařilo. Zeď se s rámusem prolomila a Marinne mohla prolézt na druhou stranu.

Za zdí seděl Paul a usmíval se.

"Fear builds walls." (Pink Floyd)