Vítr si pohrával s jeho vlasy. Nechával mu úplnou svobodu a za to se mu dostávalo odměny. Občas když se na vítr naštval, dal chlapci co proto, a tak si chlapec uvědomil, že ho musí vnímat a musí mu dávat svobodu.
Stoupl si doprostřed lodi a nechával vítr, aby si s ním dělal, co chtěl. Bylo to krásné. Vlasy od soli mu vlály všemi směry a hlava se mu motala štěstím. Poskytoval větru prostor a vítr prostor naplňoval. Cítil tu nezkrotnou sílu, která s ním mávala, ale věřil mu. Věřil větru, že to s ním myslí dobře. Byl s ním. Byl s větrem a byl větrem. A vítr byl jím.
S větrem byl za jedno. Ale moře mu dělalo problém. Vítr byl jako on. Cestoval ze strany na stranu a nikdy se nezastavil. Zato moře, moře bylo jedno. Byla to masa, která stála na jednom místě. Člověk nedohlédl z jednoho konce na druhý, ani z hladiny na dno. V noci v něm problikávala světélka a hvězdy se v něm snažily odrazit, ale moře nechtělo. Jako by chtělo být samo se sebou a ostatní by chtělo buďto pohltit, anebo odvrhnout.
On ho ale chtěl zkrotit. Stejně jako zkrotil slunce, aby každé ráno vycházelo a večer zacházelo, stejně jako zkrotil měsíc, aby svítil úplně jen jednou za čas. A stejně jako zkrotil vítr, aby jím profukoval a ukazoval mu cestu. Dokonce i hvězdy mu radily, kdy přijde zima, léto, nebo kolik hodin mu zbývá do konce noční plavby. Tak rád by moře zkrotil, i když se ho bál. Uměl plachetnici řídit, ale jen díky větru, moře mu svou hlubinou dávalo najevo svou autoritu a on k němu měl respekt. Dlouhé dny sedával na loďce a s mořem promlouval, ale ono nepotřebovalo, aby mu někdo nabízel svůj prostor. Bylo totiž celistvé. Jediného, koho přijímalo s láskou, byl déšť. Chlapec dešti záviděl, a tak si ho jednou na lodi pochytal do sklenice, kterou náležitě zavřel, aby mu déšť neutekl do moře. Déšť ve sklenici chlapec pozoroval a naslouchal mu. Mluvil o výšinách, o nebi, hvězdách, měsíci, ale o moři mluvit nechtěl. Řekl, že o něm bude mluvit pouze v případě, když mu chlapec dá svobodu a nechá sklenici otevřenou, aby si mohl povídat s kamarády větrem, sluncem a nebem, protože mu byo smutno. A chlapec dešti slíbil, že ho nechá celý zbytek života venku a za odměnu mu déšť poví největší tajemství moře.
Když se dalšího rána chlapec probudil, zjistil, že mu déšť utekl. Plakal a nazlobeně koukal do moře, protože si myslel, že mu moře déšť sebralo. Nazlobeně koukal i do nebe, křičel na slunce i na vítr. Vítr ho laskal po tvářích a šeptal mu do uší. Uklidňoval ho. Chlapec věděl, že se unáhlil, že všechno má nějaký důvod, a že si nemůže něco myslet, dokud úplně nebude rozumět tomu, co se v moři doopravdy děje. Chápal déšť, že mu utekl, přece jen ho zadržel násilím.
Tak se chlapec několik dní plavil a nevěděl, co by měl dělat. Byl nešťastný, moře si s jeho loďkou hrál, jako by byla jen míč. Vítr se zmohl jen na to, občas moře trochu zklidnit, ale i tak si žilo vlastním životem. Chlapec se snažil nevšímat si toho, že mu moře nepřeje. Několik dní jen koukal do slunce a svůj smutek se snažil nevnímat. Jednou večer se však rozzlobil a na nebe zakřičel, loď se s ním rozhoupala a nebe se zatáhlo. Chlapec se bál.
V noci byla bouře. Obrovská. Blesky šlehaly všude. Nebe se každou chvíli rozsvítilo, jako by ho někdo podsvítil lucernou. Světelné pavučina se tkaly skrz nebe jedna za druhou.
Chlapec se bál, dokonce i nebe se na něj rozčílilo. Kapky deště ho šlehaly do tváří a on stál za kormidlem a snažil se přijít na to, jak se přírodě omluvit a vysvětlit jí, že už jí nikdy nebude chtít ublížit. Byla mu ukrutná zima, slunce se schovalo o dost dříve než normálně. Oblečení se mu lepilo na tělo a on se bál opustit kormidlo, aby mu moře loď nesebralo.
V tu ránu ho napadla spásná myšlenka. Nikdy do moře nevlezl, protože z něj měl respekt, ale možná kdyby mu projevil důvěru, tak by ho moře začalo mít rádo. Anebo by mu příroda alespoň odpustila.
Měl sice z moře a z vody neuvěřitelný strach i po tolika letech plavby na lodi. Plachetnice ho od vody držela daleko celý život. Věděl ale, že ho takováhle bouřka na moři může zabít, pokud se na něj zlobí nejen moře, ale i nebe. Ani si svůj nápad nestihl promyslet a už ucítil neviditelnou ruku, která ho do moře shodila sama. Ať už to byl vítr, déšť nebo Bůh, nic to nezměnilo na tom, že byl poprvé v životě ve vodě. A přežil to. Zprvu to byl šok. Celé tělo se zastavilo a vlna chladu se mu roznesla úplně. Plakal, ale jeho slzy nebyly v moři vidět, ani cítit. Když zmizelo počáteční ochrnutí, uvědomil si tu energii, která je z moře cítit. Slyšel praskání a viděl záblesky ve vodě. Otevřel své srdce a ucítil energii, kterou mu moře vyslalo.
Pobudil ho svěží vzduch. Byl na hladině, bylo světlo, bylo po bouři a slunce radostně svítilo na chlapcův unavený obličej. Chápal, že ho v noci bouře shodila do moře a věděl, co ho zachránilo. A také pochopil, že přírodu nelze ovládnout
